Vaše hrdinka se rozhodla řešit soukromý život větší aktivitou v ekologickém boji. Nakolik jde o fikci a nakolik o inspiraci vlastním zážitkem?

Je to fikce. Když jsem se rozhodla napsat tento román, bylo mým úmyslem věnovat se tématu hromadného lovu ryb. Ale přiznám se, že v průběhu psaní jsem prožila cosi podobného jako Moniqua. Není to nic jednoduchého, uprostřed psaní se dostat do podobné situace.

Vše nakonec skončilo, až když jsem knihu dopsala. Takže bych řekla, že hlavní zůstalo téma záchrany ryb.

Pročetla jsem k tomu velké množství literatury, sama jsem se o to téma zajímala. Považuji ho za velký problém.

Jste přece bojovnicí za práva ryb...

Nemám ráda tuto charakteristiku, ale když jsem se chystala na knihu Spaste ryby, dělala jsem hodně přípravných prací. A změnilo mi to život.

Uznalé kritiky spíš hovořily o milostném příběhu závratných proporcí. Souhlasila byste s tímto hodnocením?

Mnoho jich mluvilo spíš o umírání milostného vztahu a o potřebě najít něco zcela jiného, čím by člověk mohl nahradit prázdnotu v sobě. Zvolila jsem ryby, protože mnoho lidí, s nimiž hovořím, se považuje za vegetariány a ryb si váží. Je to tedy zároveň příběh o lidské identitě.

Má hrdinka je smutná z tragédií, které prožívá, což je dobré pro knihu a její vyznění. Sama jsem rovněž smutná z aktivit lidstva, které jsou špatné a nikomu nedělají radost.

Co si myslíte o problému nalezení vztahu mezi mužem a ženou, což se ukazuje i jako aktuální téma současné společnosti?

Těžko se o tom hovoří, protože to je téma každého člověka. Velmi mnoho na něm záleží. Ale pro generaci mou i mých rodičů je rozvod častou záležitostí. I mnoho mých přátel je rozvedeno. Dospěli jsme do situace, kdy to není jednoduché. Spousta mladých lidí dnes žije sama. Je to ale cosi kvalitativně jiného, v porovnání s předcházejícími generacemi. Přes všechny problémy se více žilo v rodinách. Tak to prostě je.

Nejste jen prozaička, ale i úspěšná filmová scenáristka. Nakonec i román Spaste ryby by se měl dočkat filmového zpracování. Co si myslíte o možnosti vyslovit jeho řečí smysl románového příběhu?

Nevím, jestli se můj román promění ve film. Nyní však scenáristicky připravuji soubor vlastních povídek. Je to samozřejmě složité. V próze lidé prožívají hodně sami v sobě a já o tom mohu působivě napsat a oslovit čtenářovu fantazii. Nevím, zda by příběh ryb byl pro obraz tak poutavý. Možná ano.

Psaní pro film a literaturu jsou dvě naprosto odlišné věci. Dobře to vím. Ve filmu je třeba velmi těžké vyjádřit nějakou metaforu. Proto je mi bližší próza, v níž se mohou využít všechny možnosti stylové a stylistické.

Film také vyžaduje daleko víc peněz, počínaje nalezením toho správného prostředí. Největší radost mi snad dělají povídky, i když psaní románu mi dává také velké možnosti.

Ve své knize píšete, že žijeme ve světě, kterému nevládnou ryby ani vědci, ale peníze. Dá se s tím něco dělat?

Je to těžká věc a dotkli jsme se jí už v předchozí odpovědi. Týká se to i literatury, kdy nijak kvalitní, ale komerčně úspěšná díla slaví úspěchy. Já si ale myslím, že kvalitní literatura tu je navěky. Kdybychom se vrátili k lovu ryb, tak třeba na pobřeží Senegalu se počátkem jedenadvacátého století situace tragicky změnila. Velké korporace vytěžily obrovské množství ryb a obyčejní rybáři krachují. Jsou to přitom lidé, kteří se lovem živili po generace. Mohli bychom citovat mnoho ekologických problémů, které přerůstají v problémy sociální. Jak to však řešit, to si jako občanka Belgie nedokážu představit. Tak se na to jako spisovatelka snažím alespoň upozorňovat. I když by to spíš než románová díla vyžadovalo literaturu faktu.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: