Desátý ročník, to už je důvod k ohlédnutí…

Radka Weiserová: Však jsme také sobě i divákům připravili vedle hlavních sekcí i jednu mimořádnou. V pásmu Prague Short Revisited připomeneme nejlepší a zároveň nejoblíbenější snímky uplynulých let.

Karel Spěšný: A nejen jako vzpomínku. Letos poprvé vyrazíme s krátkými filmy i do dalších měst. A právě touto sekcí chceme v pátek večer v Brně, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou, Blatné a Českých Budějovicích ukázat mimopražským divákům, co je mezi krátkými hranými filmy ve světě i u nás k vidění.

Co je pro vás hlavním poznatkem těch uplynulých ročníků?

Spěšný: Pro mě to, jak skvělé krátké filmy jsou nebo mohou být. Když jsme začínali, věděl jsem, že existují, a jsou často zábavné, ale netušil jsem, kolik výtečných jich ve skutečnosti je. A s postupujícími léty se to zlepšuje. Díky digitálním technologiím je jejich natáčení finančně, a tudíž i produkčně dostupnější. A je snazší je natočit tak, aby dobře vypadaly.

Weiserová: Spolu s tím se samozřejmě zvyšují i nároky festivalů. A také už několik let nemusíme vysvětlovat, že krátký film není týdeník ani předfilm, že natáčení kratších filmů není reakcí na světovou ekonomickou krizi, ale že je to samostatná filmová kategorie.

I v Česku je vidět, že se úroveň mírně zvyšuje a stoupá počet těch, které vznikají mimo školy. Krátký film se před deseti lety u nás rovnal studentskému. Dnes je točí i profesionálové.

Shodli jste se ve výběru těch nejlepších, nebo to byl boj?

Weiserová: V podstatě jsme se shodli. Je to čtrnáct filmů, které jsou pro nás srdeční záležitostí. Vybavíme si pocity, když jsme je viděli poprvé, vzpomeneme si na reakce diváků.

Spěšný: Až na dvě výjimky jsou to vesměs dost divoké komedie. Ty výjimky jsou sice také vtipné, ale zároveň je v nich trochu smutku.

Je tedy obecně víc dobrých krátkých komedií než celovečerních?

Spěšný: To bych neřekl. Krátkým filmům oproti celovečerním pomáhá jedině fakt, že stačí jeden silný nápad, může to být vlastně anekdota. Natočit celovečerní komedii je přece jen náročnější, tam by těch nápadů mělo být přece jen víc.

Weiserová: Spíše je to tak, že my se specializujeme na divácky vstřícnější filmy, chceme, aby se publikum bavilo. Ale jsou festivaly, třeba nejstarší v německém Oberhausenu, na nichž se nezasmějete.

Jeho dramaturgie je poněkud těžkotonážní, intelektuálnější, experimentální.

Existují kinematografie, odkud přicházejí stabilně kvalitnější filmy než z jiných?

Weiserová: Lze říci, že jsou to ty, které krátké filmy dlouhodobě podporují. Francie, Austrálie, Německo, Skandinávie – tam musí tvůrci nejdříve natočit za státní peníze krátké filmy, a teprve když ukážou, co v nich je, mohou žádat o státní podporu na celovečerní film.

Spěšný: Zvykli si na to, že když chtějí točit krátké filmy, je to možné. A protože je pro ně samozřejmé, že točí takové filmy, jaké točit mohou, tvoří zpravidla nejdřív ty krátké.

Nemusí přitom moc přesvědčovat, že něco umí. Když vystudují školu, na krátký film peníze dostanou.

Na co letos diváky kromě zmíněného ohlédnutí speciálně pozvete?

Spěšný: Tím hlavním je samozřejmě mezinárodní soutěž, v níž jsou filmy, které nás v uplynulém roce zaujaly a bavily nejvíc. Jsme z nich nadšení, vybírali jsme opravdu to nejlepší.

Určitě potěší České nebe, ohlédnutí za českou krátkometrážní tvorbou, kde jsou snímky jako Sousto Jana Němce, Ing. Tomáše Vorla, Ropáci Jana Svěráka, Fricassé Martina Krejčího, Mulit Ivana Zachariáše nebo Řeči, řeči, řeči Michaely Pavlátové.

Weiserová: Zejména milovníky herce Petera Sellerse určitě pobaví kolekce tří jeho velmi starých krátkých filmů. Jsme teprve čtvrté místo na světě, které tyto filmy hraje. V roce 1957 totiž Sellers ztvárnil ve třech krátkých komediích postavu Hectora Dimwittieho, ale dvě z nich se krátce po uvedení zcela ztratily.

Teprve v roce 1997, při vyklízení kanceláří studia Park Lane, si jeden člověk všiml, že tam jsou. Loni je digitalizovali, restaurovali, a teď jdou do kin. Jsou to přes padesát let staré filmy, ale určitě stojí za vidění.