Andrea Konstankiewicz žije trvale ve Francii, Dorota Barová v Česku a hraje v řadě různorodých projektů, v jazzové kapele Vertigo, experimentujícím duu DoMa Ensemble či s Anetou Langerovou. Obě mají rodin,y a tudíž příležitostí k setkání poskrovnu.

Přesto fenomenální violoncellistky a zpěvačky stále stíhají tvořit pod hlavičkou Tara Fuki a jejich souhra budí dojmem, jako by byly v neustálém intenzivním uměleckém kontaktu.

Nahrávka se vydařila jak po interpretační, tak po autorské stránce.

Okouzlí hned úvodní kompozice Żegnam. Do jednoduchého repetitivního motivu cella se v ní postupně vplétají nápadité, lahodně melodické vícehlasy, až hudba dosáhne hypnoticky konejšivého efektu. V jedné z nejpůsobivějších písní alba Anna si duo vystačilo dokonce a capella, se zpěvem vrstveným pomocí studiového playbacku. V aranžmá skladeb přitom nenajdeme ani jedno hluché místo.

V textech se Tara Fuki drží osvědčené zvukomalebné polštiny. S výjimkou písně Závrať, ve které si dokážou stejně mazlivě přizpůsobit i tvrdší češtinu. A pokud některá témata působí melancholicky, vyváží je snivost a fantaskní obraznost.

Text titulní písně Winna (Vinná) má podle Dorky Barové vyjadřovat „provinění osobní i tvůrčí svobodou“ v partnerském vztahu, právo na sebevyjádření a individualismus i zodpovědnost za něj. V této souvislosti Tara Fuki „spáchaly“ dílko uhrančivé krásy.

Doufejme, že hudební most mezi Francií a Českem neztratí stabilitu a dočkáme se dalších „vin“.

Nejbližší příležitost slyšet Tara Fuki živě máme díky koncertním křtům desky 20. ledna v brněnském sále B. Bakaly a o den později v pražském Divadle Archa.

Tara Fuki: Winna
Indies Scope, 44:34

Celkové hodnocení: 90 %