Herrmannová se v ní vrací ke kořenům rozvětvené rodiny, v níž figuruje řada zajímavých osobností - především její maminka, operní, operetní i koncertní pěvkyně vystupující pod jménem Katharina Junker, která slibnou kariéru posléze obětovala rodině.

Po sňatku s židovským obchodníkem Ervínem Herrmannem žila rodina v tehdy převážně německé Opavě, odkud se v roce 1938 museli spolu s řadou ostatních opavských obyvatel přesunout do Prostějova, kde Herrmannová žila až do června 1943, kdy byla jako čtrnáctiletá dívka internována v terezínském ghettu. Tam se jako nadaná muzikantka živě účastnila hudebního života v omezených podmínkách, včetně premiéry Krásovy dětské opery Brundibár, z jejíchž aktérů přežilo do května 1945 jen pár dětí.

Herrmannová dokáže na malé ploše útlé knížečky velmi živě zachytit atmosféru česko-německé předválečné společnosti, členů rodiny, způsobu života i portréty osobností, s nimiž měla možnost se potkat. S úžasným smyslem pro detail a vylíčení atmosféry včetně nezbytného smyslu pro humor popisuje život opavské měšťanské společnosti a také postupný zrod xenofobních projevů vůči židovskému obyvatelstvu.

Knížka Evy Herrmannové je cennou a neokázalou výpovědí o kořenech i projevech holocaustu očima ženy, která ho osobně prožila a přežila.

„Na náměstí se denně shromažďovalo stále víc henleinovců, kteří se po hlučných projevech vydávali s vlajkami a hořícími pochodněmi do ulic. Vykřikovali protižidovská hesla a záhy začali rozbíjet výkladní skříně židovských obchodů a psát na ně JUDE. Počmárali také naše výlohy a poté, co se kamenem strefili také do druhého patra našeho bytu, nesměla jsem pobývat blízko oken.“

Předvolání a odjezd do Terezína popisuje s velkou věcností: „Mně přišlo k dobru, že jsem svým kamarádkám pomáhala balit, když ony odjížděly do Terezína - věděla jsem, co vzít s sebou. Stihla jsem ještě obarvit dva bílé povlaky na světle modro a béžovo - nedovedla jsem je však sama pořádně vykroutit, a tak jsem je odvážela do Prahy v dosti vlhkém stavu.“

Terezín pak popisuje stejně věcně, a bez velkých emocí vykresluje problémy s hygienou, vodou a nedostatkem jídla. Ale všímá si i věcí, které ji i mnohé další držely nad vodou: „Byly však i chvíle, na které dodnes ráda vzpomínám. Třeba když k nám přicházel Karel Berman, vynikající basista, a z klavírního výtahu nám postupně zazpíval i povyprávěl celou Dvořákovu Rusalku.“ Herrmannová měla štěstí, že internaci v Terezíně ve zdraví přečkala, takže knížka končí popisem dobrodružné cesty z Terezína zpět do Prostějova a setkáním s matkou a otcem v prostějovské nemocnici.

Útlá knížka Evy Herrmannové je cennou a neokázalou výpovědí o kořenech i projevech holocaustu očima ženy, která ho osobně prožila a přežila. A která vždy uměla o věcech kolem sebe přemýšlet a brát si z nich poučení. Sama o holocaustu nikdy bez vyzvání moc nemluvila. Ale je moc dobře, že si své vzpomínky nenechala jen pro sebe.

Eva Herrmannová: Do Terezína a zpět
Rodina Herrmannova a firma Herrmann + Vogel, 96 stran, cena neurčena

Celkové hodnocení: 90%