Dívka mu byla v Paříži svěřena, aby ji soukromě vyučoval, skončilo to ale tím, že počala a narodilo se jim společné dítě. Ona byla donucena přijmout roucho řeholnice. On byl jejími příbuznými zbaven mužství a nakonec také našel útočiště za zdmi kláštera. Heloisa na chvíle milostných hrátek nikdy nezapomněla a vždy tvrdila: „Místo abych lkala nad spáchanými hříchy, vzdychám nad ztracenou rozkoší.“

Otevři zahradu rajskou

Benediktinská řeholnice snící o pozemských slastech je asi nejhmatatelnějším důkazem o zesvětštění středověké společnosti v 11. a 12. století. Renomovaný americký historik Charles Homer Haskins neváhal tuto dobu označit za románskou renesanci. V evropské kultuře tehdy došlo k hlubokým změnám, jež jsou tak výrazné a překvapivé, že oproti předcházející „temné době“ zmatků časného středověku se jeví jako umělecké znovuzrození i duchovní obrození. Mnohé naznačuje, že italská renesance měla právě tady svoje kořeny.

Převratnou dobu tvůrčího kvasu představuje v pražské Valdštejnské jízdárně výstava Národní galerie nazvaná Otevři zahradu rajskou, která se týká středoevropských benediktinských klášterů, jež byly v raném a vrcholném středověku považovány za ostrovy vzdělanosti a umění. Ne všechny exponáty se ale vztahují jen k tomuto řádu, spíše tam máme co dočinění s panoramatem oné románské renesance, a to na příkladech mnohdy unikátních exponátů zapůjčených z domácích i zahraničních sbírek.

 Písař Hildebert se snaží odehnat myš, která se pokusila ukrást mu jídlo. Unikátní vyobrazení klášterního skriptoria z rukopisu ve sbírkách Archívu Pražského hradu.

Písař Hildebert se snaží odehnat myš, která se pokusila ukrást mu jídlo. Unikátní vyobrazení klášterního skriptoria z rukopisu ve sbírkách Archívu Pražského hradu.

FOTO: PRÁVO – Peter Kováč

Na ramenou obrů

Z bavorského Řezna třeba do Prahy dorazil jedinečný monument z 11. století zobrazující antického básníka a hvězdáře Arata ze Soloi, jak pozoruje nebeskou oblohu.

Na zadní straně sochařského díla je vyobrazen astroláb, sloužící k astronomickým měřením. Nevíme, k čemu tento „pomník hvězdářství“ sloužil, ale nepochybně souvisel s klášterem sv. Jimrama v Řezně, kde se jakýsi Vilém, později opat z Hirsau, zabýval konstrukcí přístrojů na určování poloh planet a hvězd. Antický autor Aratos ze Soloi byl pro něj evidentně vzorem.

Ostatně s románskou renesancí úzce souviselo to, že středověcí učenci se obrátili k odkazu antické vzdělanosti jako základnímu zdroji poznání. Někteří tvrdili, že vše vidí lépe a zřetelněji, když stojí na ramenou obrů starověké vědy. Na Královském portálu francouzské katedrály v Chartres z poloviny 12. století najdeme sochařské zpodobnění tehdejších vědních oborů, kde dialektiku symbolizovala postava Aristotela, rétoriku Cicero, Geometrii Euklides, astronomii Ptolemaios a hudbu Pythagoras.

K antice se hlásili i umělci a architekti. Mnozí z nich se dovolávali jako svého předchůdce bájného starověkého sochaře a vynálezce Daidala, který pro krále Mínóa na Krétě postavil proslulý labyrint. Někteří se dokonce považovali za slavnější, než byl on, což dokládají oslavné texty na mnoha románských stavbách, zejména v Itálii. S tím souvisel také zájem umělců o propagaci vlastní osoby a snaha zachytit sama sebe.

Tvůrčí vášeň

Ve Valdštejnské jízdárně objevíme rukopis z poloviny 12. století s textem Augustinova spisu O boží obci a mezi mnoha jeho ilustracemi se nachází i vyobrazení, jak písaře Hildeberta při práci vyrušila myš, která se pokusila ukrást mu jídlo. Muž se otáčí a pravou rukou se snaží zasáhnout hlodavce pemzou, což byla část vyvřelé horniny určená k vyhlazování pergamenu. Jeho kolega ve skriptoriu malíř Everwin se však tím nenechal vyrušit. Dál pracuje na malování ornamentů. Jako by vášeň tvořit ho pohltila natolik, že nevnímá nic kolem sebe.

Ornament, který Everwin navrhuje, je ukázkou tvůrčí představivosti. Ostatně románské umění bylo fascinováno tím, jak lze ornamenty svobodně proplétat s lidskou i zvířecí figurou. Nabízela se tak i možnost, jak dát výtvarnou podobu odvážným snům a symbolickým představám. Na bronzovém podstavci obrovského svícnu, který české vojsko kdysi odcizilo v italském Miláně, se v jednom velkém klubku spojují anticky vyhlížející ozbrojenci, lvi a pohádkoví draci a pohromadě je jako síť drží ornamenty odvozené ze světa přírody i fantazie.

Polemika o smyslu umění

Lidé středověku se rádi obklopovali luxusními předměty, což na pražské výstavě reprezentují exponáty z pokladnic vybraných středoevropských chrámů. Ostatky svatých tehdy bývaly uzavřeny ve schránkách zdobených zlatem a drahými kameny. Někdy měly podobu hlav či rukou, jindy vypadaly jako domečky. Také procesní kříže a patény i kalichy určené pro mši se proměnily ve skvosty zlatnického umění.

A nikoliv náhodou tehdy vznikla první polemika, zda celá ta umělecká nádhera má nějaký smysl.

Na jejich výrobu se nešetřilo penězi. A nikoliv náhodou tehdy vznikla první polemika, zda celá ta umělecká nádhera má nějaký smysl.

„My, kteří jsme pro Krista odvrhli jako hnůj všechno, co se skví krásou, okouzluje sluch, těší křehkostí, lichotí vkusu a svádí k dotyku, my se ptáme, čí zbožnost zamýšlíte vzbudit prostřednictvím právě těchto věcí?“ Těmto výzvám asketických cisterciáků oponovali krásou opojení benediktini tvrzením: „Pomlouvači namítají, že svatá mysl, čisté srdce a zbožný záměr by měly pro posvátnou bohoslužbu stačit. Také my tvrdíme, že na tomto záleží nejvíce, domníváme se však, že je třeba vzdávat bohu čest i vnější krásou posvátných předmětů.“

Jsme dnes vzdáleni těmto polemikám, co nás však nadále ohromuje je dokonalost zpracování zlata a stříbra v nejjemnějších jednotlivostech. Běžný středověký divák – kromě kněze – vůbec neměl šanci brilantní detaily spatřit, přesto si dal zlatník práci, aby jeho tvorba byla ve všech parametrech dokonalá. Ostatně umění se tehdy označovalo termínem ars, což se vztahovalo nejen k estetické kráse, ale i technické dovednosti.

Umělci na cestách

Expozice ve Valdštejnské jízdárně dokumentuje, že ruku v ruce s románskou renesancí nastal také rozmach monumentálního umění, což se týká architektury, nástěnného malířství a sochařství.

Vznikly tak skvosty, jako je torzo kamenné madony z maďarského kostela v Jáku či trojdílný reliéf z baziliky sv. Jiří s vyobrazením krále Přemysla Otakara I. a jeho nevlastní sestry – benediktinské jeptišky Anežky.

Relikviářová busta sv. Ludmily z pozlaceného stříbra z kláštera benediktinek na Pražském hradě.

Relikviářová busta sv. Ludmily z pozlaceného stříbra z kláštera benediktinek na Pražském hradě.

FOTO: PRÁVO – Peter Kováč

Ze slezské Vratislavi do Prahy doputovala i socha světce či jednoho z apoštolů, kterou v Polsku vytvořil umělec původem z jihofrancouzského Toulouse nebo Souillacu. Toulouse dělí od Vratislavi po moderních autostrádách dva tisíce kilometrů. Kamenná plastika tak naznačuje, že Evropa byla malá i pro člověka 12. století.

Ostatně ve stejné době, kdy vznikla socha, byl sepsán i první opravdový bedekr určený pro pěší poutníky směřující z celé Evropy ke hrobu sv. Jakuba ve španělském Santiagu de Compostela.

V něm najdete mimo jiné praktické rady týkající se ubytování, cest, pitné vody, jídla, rozvržení denních úseků a také důsledné varování před různými triky nepoctivců, kteří by vás na cestě mohli o vše obrat.

Toto vše naznačuje, že stojí za to podívat se do 15. března do Valdštejnské jízdárny a na vlastní oči se přesvědčit, že středověk nebyl tak ponurou dobou, jak si leckdo ještě myslí. Románská renesance, která položila základy moderní Evropě, za to rozhodně stojí.