Jak jste se dostal k filmu? Pomohlo vám rodinné prostředí, když vezmeme v potaz, že i váš bratr Aki Kaurismäki se stal filmovým režisérem?

Pocházím z malého města, kde jsme neměli moc příležitostí chodit do kina na zajímavé filmy. Moje rodina neměla nic společného s uměním, otec pracoval v oděvním byznysu a maminka zůstala doma. Na střední škole jsem začal s kamarády natáčet filmy na osmičku, bylo mi šestnáct sedmnáct let. Tehdy jsem si uvědomil, že natáčení je skvělé a že bych se sám chtěl stát filmařem. Naše filmečky byly šílené příběhy, natáčeli jsme amatérské sci-fi, bizarní komedie o tajných kódech z laboratoří a o radioaktivním záření... Už si je všechny ani pořádně nepamatuju. Vím jen, že jeden film byl i o mé sestře, která jezdila na koni...

Potom jste šel studovat film do Německa.

Chtěl jsem prostě vypadnout z Finska a za každou cenu vycestovat. Pracoval jsem tehdy jako malíř pokojů, ale chtěl jsem dělat něco úplně jiného. V obchodě jsem si koupil knihu Dějiny filmu a začal jsem to louskat. Jeden rok jsem studoval historii umění a potom jsem byl přijat na filmovou školu.

S bratrem Akim jste zpočátku natáčeli filmy spolu, navzájem jste si dělali asistenty, psali si scénáře. Jak jste si byli jako filmaři blízcí tenkrát a jak dnes?

Zatímco já šel studovat film, on se chtěl stát novinářem a psát do novin. Když mě navštěvoval v Mnichově, začal nám, studentům, pomáhat při natáčení. Držel kameru, dělal asistenta. Vodil jsem ho na projekce a seznámil ho s Bressonovými a Ozuovými filmy, které od té doby tak obdivuje.

Jakmile jsem skončil školu, nebyl jsem si jist, jestli mám zůstat v Německu nebo se vrátit. Ale protože jsme s bratrem tehdy měli k sobě hodně blízko, odjel jsem točit filmy do Finska. Aki se stal mým asistentem a spolu s dalšími, hlavně s herci Vannanenem a Salminenem, jsme založili takovou filmovou rodinu.

Dnes mezi námi panuje stále dobrý vztah, ačkoliv každý žijeme jinde, já v Brazílii, on ve Finsku a zároveň v Portugalsku. Ovšem stále máme podobnou představu o kinematografii, ačkoliv já třeba obdivuju spíše takové filmaře, jako je Samuel Fuller. On je více autorem, zatímco já se cítím být hlavně filmovým režisérem a dokumentaristou. A na rozdíl od něho pohybuji s kamerou (smích). On točí statické záběry.

Hrdinové vašich filmů jsou, jak se mnohokrát napsalo, obyčejní lidé, kteří se ocitají často na okraji společnosti. Nenajdeme tam žádné "krásné tváře". Z čeho vycházíte, z realismu?

Jistě, ale jde o podivný realismus. Já mám rád dokumentarismus, ale zároveň se pokouším o nějakou nadsázku, humor, třebaže je černý. Když jsme já a Aki začínali, mnoho finských filmů té doby ukazovalo nanejvýš takzvané krásné tváře, krajinu tisíce jezer a finské sauny.

My jsme se začali zajímat o něco jiného, o to, co nenajdete v žádném turistickém prospektu. Proto například oficiální představitelé dlouho odmítali naše filmy promítat v zahraničí, že dostatečně neukazují krásy Finska, když tam chodí opilci a vůbec lidi z okraje společnosti. Ovšem taková realita je jenom jednou součástí skutečnosti, svět můžete popsat různými způsoby a my jsme v 80. letech ukazovali jednu část. Trochu temným, přitom groteskním způsobem.

Kde jste hledali inspiraci?

Já i Aki jsme byli tehdy docela politicky aktivní. Ne že bychom chodili na demonstrace nebo partajničili. Ale své filmy jsme točili také ze sympatie k levicovým dělnickým hnutím. Ať už vám to dnes může znít sebenaivněji, mysleli jsme tehdy i na sociální problémy kolem nás. A chtěli jsme je ukazovat ve svých filmech. Samozřejmě jsem se v politice od té doby velmi zklamal, pochopil jsem, že jde především o byznys. Ale nezklamal jsem se v lidech a neztratil jsem - svým způsobem - ani optimismus a naději.

Na druhou stranu můžeme mluvit i o literárních inspiracích. Jeden film jsem natočil na základě románu Tanna Kaukonena. Naše filmy snad trochu připomínají svět knih Hannu Salamana. Pro můj první celovečerní film Bezcenní byl důležitý Hannu Aho.

V souvislosti s vašimi filmy - i s filmy vašeho bratra - se hodně se mluví o minimalismu. Ztotožňujete se s tím?

No, my Finové toho moc nenamluvíme. Lidé se u nás vyjadřují jednodušeji, poměrně stroze. Když jsme začínali točit, vytvořili jsme pro své filmy takový zvláštní minimalistický dialog, který míchá každodenní slang s literární řečí. Psali jsme docela groteskní situace.

Na druhou stranu podobný minimalismus vychází logicky z našeho způsobu práce. Vždyť my jsme začali dělat filmy bez peněz, bez pořádného producenta, improvizovali jsme na ulici. Za takových podmínek ani nemůžete myslet na košaté vyprávění.

Přesto jsou vaše filmy hodně emocionální. A melancholické...

Víte, my Finové se moc necítíme být Skandinávci. Pocházíme z jihu a máme v sobě více slovanské příchutě stejně jako jinou mentalitu. Snad to má také co dělat s naší přírodou. Jdete Finskem, nepotkáte moc lidí, je vám zima, všude je tma. Jsme melancholičtí, ale v protikladu k tomu počasí zároveň vřelí.

Velkou roli hraje i to, že mluvíme zcela odlišnou řečí, která se nepočítá ani k indoevropské jazykové rodině. Kdybychom naproti tomu mluvili švédsky nebo norsky, byla by naše identita zcela jiná. Takhle jsme se vždy cítili být trochu mimo a často se ocitali v různých válkách. Když ale žijete dlouho v ústraní, jednak jste snadněji sjednotitelní, zároveň jste schopni se sami sobě trochu smát. A to k Finům patří.

Jaké jsou resentimenty mezi Finskem a Ruskem, třeba ještě z doby 2. světové války a tamního finsko-ruského konfliktu? Nechybělo mnoho a skončili jste v socialistickém táboře jako třeba Československo.

Mezi námi panuje takový zvláštní vztah, taková kombinace lásky a nenávisti. Nemáme se rádi, ale určitým způsobem jsme si podobní. Navíc Finsko je na velkém sousedovi závislejší, než by se mohlo zdát. Když zkrachoval Sovětský svaz, položila se zároveň i naše ekonomika. Trvalo dlouho, než jsme se opět zmátořili. Ale dnes Finové opět čile s Rusy obchodují a je to považováno za zcela normální.

Protagonista vašich filmů a kultovní finský herec Matti Pellonppää tragicky zahynul v 90. letech. Předtím se stal symbolem vašich i bratrových filmů stejně jako celé generace.

Ano, je to neuvěřitelné, ale mladí se k němu stále hlásí. My jsme jej s bratrem poznali v jednom baru, když jsme plánovali své úplně první natáčení ve Finsku. Hrál tehdy i v divadle a v našem prvním společném filmu Lhář dostal malý štěk. Ve druhém - prvním celovečerním - jsme jej už ale obsadili do hlavní role. Mimochodem těsně než zemřel, navštívil Matti i festival v Karlových Varech.

Proč jej lidi mají rádi... Představoval malého neznámého člověka, který byl velmi finský a měl velké srdce. Navíc on žil trochu jako v těch filmech, přespával po barech, na lavičkách. Když jsme natáčeli, nacházeli jsme jej ráno v kanceláři. Byl skutečným bohémem. Ale paradoxně poslední rok před svou smrtí se oženil a stal se svým zvláštním a roztomilým způsobem měšťákem. Usadil se.

Změnilo se něco ve vašich filmech, když vám odešel hlavní herec?

Něco se asi skutečně změnilo. S ním jsem točil svůj poslední finský film Zombie a vlak duchů. Poté jsem odešel do ciziny. Možná kdyby zůstal naživu, natáčel bych dál i ve Finsku. On měl v sobě zajímavou křehkost a přesto, jak se ukázalo, držel celou naši filmovou skupinu tak trochu pohromadě. Stal se jejím symbolem. Když odešel, vše se změnilo a nic už není jako dřív.

U takových filmů jako Papírové hvězdy nebo Cha Cha Cha mě napadá, že vy vlastně točíte morality? Souhlasíte s tím?

Možná, ačkoliv to dnes není populární.

Na vašich filmech je také zajímavá tekutost vyprávění, které se volně přelévá z místa na místo. Ne náhodou mezi všemi žánry je vám nejbližší zřejmě road movie. Co pro vás tenhle žánr představuje?

Je to hodně osobní. Už v mládí se mi líbily westerny. Je krásné sledovat vizualitu filmů natočených ve stylu road movie, vysoké nebe, ubíhající krajinu. Mám rád cesty a postupně jsem si uvědomil, že žiju život, jako by šlo o road movie.

Považuji se za pozorovatele a i mé hrané filmy byste mohl nazvat z jedné strany dokumentárními. Také už nežiju ve Finsku, ale v Brazílii. Někdo napsal, že moje filmy připomínají hledání finského Eldoráda. Snad na tom něco bude. Ale jak takové Eldorádo vypadá? Těžko říct.

Co se změnilo ve vašem pohledu na Evropu, když žijete v Brazílii?

Tam jsou úplně jiné příběhy, tamní lidé bojují o holé přežití. A když si potom pustím evropskou televizi a dívám se na publicistické programy, v nichž si lidé vyprávějí o svých západoevropských traumatech, depresích, chytám se za hlavu. Tak nějak vypadá Evropa z Brazílie.

Co si myslíte o globalizaci?

Já si myslím, že o tom by měl člověk začít mluvit, až opravdu pozná třetí svět nebo země Jižní Ameriky. Na druhou stranu třeba brazilská kultura, především hudba má silné postavení a Brazilci ji poslouchají raději než mezinárodní pop.

Ona se totiž stala součástí jejich života, nejde jenom o zábavu, ale i o způsob přežití, o to, jak vzdorovat každodenní mizérii. Uvědomil jsem si to, když jsem byl požádán, abych o brazilské hudbě natočil dokument. Ostatní jihoamerické země jsou ale mnohem amerikanizovanější než divoká a nespoutaná Brazílie.

Jak se naproti tomu cítí Finové v Evropské unii? Jaký je podle vás význam Unie?

Zdá se mi, že většina obyvatel je šťastná, ale už také přemýšlí, kolik je to stojí a co z toho všeho má. Nelze zastřít, že hlavní idea je ekonomická, a Unie znamená především vytváření prostoru pro velké korporace a konzumní ráj.

Ale na druhou stranu není jiná vize, nedovedu si představit jinou budoucnost, bez EU. Zvlášť když všichni chtějí stále více vyrábět a konzumovat. A nacionalismus už to splnit nedovede.

My to velmi dobře cítíme, protože Finsko stálo hodně úsilí, než bylo vůbec do Unie přijato. Země střední a východní Evropy byly přijaty mnohem snadněji. Ovlivnil to zájem velkých firem, které chtějí získávat další a další konzumenty. Zatím nikdo nemůže říct, co z toho bude. Ale je to to nejzajímavější, co se dnes v Evropě děje.