Hlavní obsah

RECENZE: Jiří Nepasický bez hranic

Právo, Jan Šída

Výstava, která je k vidění v liberecké Oblastní galerii, představuje dílo malíře Jiřího Nepasického (80) z několika úhlů. Expozice vznikla k životnímu jubileu tvůrce, a proto ji lze chápat i jako bilanci.

Foto: katalog výstavy

Jiří Nepasický: N014, 2014.

Článek

Základem je pomyslný souboj mezi hmotným vyjádřením skutečnosti a abstraktním světelným prostředím. K tomuto záměru zvolili organizátoři ideální prostor bývalých lázní, ve kterém se akcentují všechna esenciální výtvarná vyjádření.

Podlouhlá výstavní hala totiž vpouští střechou do interiéru dostatečné množství světla, takže návštěvník v některých místech získává dojem, že jednotlivé obrazy jsou do éteru zavěšeny neviditelnou rukou a levitují. Ten umocňuje i prosklená podlaha, na které tančí odrazy některých děl a vytvářejí nová estetická dobrodružství.

Každý, kdo do galerie vstoupí, je ze všech stran obklopen a konfrontován se stále novou originální vizualitou.

Na ochoz nechala kurátorka Zuzana Štěpanovičová zavěsit velkoformátové atmosférické obrazy. Svou tajemnou neucho -pitelností a nejednoznačností připomínají práce známého anglického romantického malíře Josepha Mallorda Williama Turnera (1775–1851).

Nepasický posouvá abstrakci ještě dál, k postimpre sionismu a tvarově zredukovanému kubismu.

Jenže Nepasický posouvá abstrakci ještě dál, k postimpre sionismu a tvarově zredukovanému kubismu. Studené barvy navíc evokují až mrazivou odtažitost témat. Člověk má pocit, že jeho pohled prostupuje jen mlž ným oparem světla, které se však stává v určitý moment naprosto konkrétní materií.

Druhou cestou, kterou si malíř zvolil, je umělecké vyjádření krásy striktní aerodynamiky hypermoderního stroje-letadla. Povyšuje geometrické tvary křídel a ladnost trupů kybernetických stíhaček do vyšších dimenzí. V některých momentech jako by Nepasický meditoval nad daným předmětem a chtěl ho ukázat jako ušlechtilého dravce oblak.

V díle Jiřího Nepasického nenarazíme na ostrou hranici abstraktna a konkrétna. Chce obě diametrálně odlišné roviny co nejvíce přiblížit k sobě a zničit jejich bipolárnost. Světlo se stává konkrétní a hmatatelnou esencí, kdežto materiální předmět ztrácí zažitý tvar. Vše nakonec splyne v jednu prazákladní substanci.

Jiří Nepasický: Dole i nahoře
Lázně, Oblastní galerie Liberec, do 1. března 2015

Celkové hodnocení 80 %

Reklama

Výběr článků

Načítám