Přesto by právě tento rok v určitém směru zapamatován být měl. Návštěvnost filmů totiž ukazuje přesvědčivěji než v předchozích letech, za co jsou lidé ochotni utratit peníze.

Za pohádku z dílny otce a syna Svěrákových rozhodně – film Tři bratři s více než půl milionem diváků daleko přesáhl ostatní, a ptáme-li se proč, pak odpověď je jednoduchá: má vtip, kouzlo, inteligenci, profesi ve všech složkách – a spolehlivá jména v titulcích.

Ale zatímco před rokem se nesl Českem nářek odpůrců Babovřesk, letos mohou zůstat v klidu. Na Troškovy Babovřesky 2 sice lidé dost zprudka vyrazili, ale nakonec návštěvnost doklopýtala k necelému čtvrt miliónu, což je oproti 600 tisícům u jedničky hodně silný propad. Přes 200 tisíc diváků měly Něžné vlny Jiřího Vejdělka, ale producentská sázka na tržby (ušlechtilejšími slovy „pobavení diváků“), Bony a klid 2 Víta Olmera nevyšla. Na film přišlo necelých 30 tisíc lidí.

S velkým ohlasem se nesetkal film Fair Play

Zato nesrovnatelně náročnější a ceněná Díra u Hanušovic debutujícího Miroslava Krobota, která reprezentovala domácí kinematografii na MFF Karlovy Vary, přilákala přes 130 tisíc lidí, což je velký úspěch. Zhruba stejně lidí totiž přišlo na další filmy točené jako „hity“: Dědictví aneb Kurva se neříká Roberta Sedláčka a Vorlovu Vejšku.

S velkým ohlasem se nesetkal film Andrey Sedláčkové Fair Play, který vyslala Česká filmová a televizní akademie ucházet se o oscarovou nominaci: necelých 50 tisíc diváků, což je cifra, kolem níž se většinou točí spíše jen průměrné filmy.

A ambiciózní česko-slovenský film „pro celou rodinu“ Jak jsme hráli čáru Juraje Nvoty vidělo (za dva týdny od premiéry) necelých 10 tisíc diváků.

Samostatnou kapitolu pak tvoří dokumenty, které se do kin valí v nevídaném množství, aniž by je de facto diváci zaznamenali.

Diváci české filmy pořád ještě nezatratili

Z uvedených čísel (TOP 20 Unie českých distributorů) vyplývá, že diváci české filmy pořád ještě tak úplně nezatratili. Že dokonce ani nechtějí jen nenáročné komedie. Ano, přijdou i na ty, ale je-li nabídka lepší, ocení to. Občas zkusí i film, který se komedií nazývá (i když třeba není), a dovedou vyrazit i na náročnější film, pokud je tvůrčí tým slibný.

Ale na existenciální přemítání či nudné ponory do duší svých současníků typu My2, Hany, Parádně pokecal nebo Místa (vesměs pod 5000 diváků) opravdu zvědavi nejsou.

Zájem publika samozřejmě není jediné měřítko kvality. Ale bohužel těch filmů, u nichž by člověk litoval, že na ně lidé ve větším počtu nepřišli, je jako šafránu. Z těch loňských Cesta ven Petra Václava, Fair Play Andrey Sedláčkové, Andělé všedního dne Alice Nellis – a to je tak zhruba všechno.