Jde o repliku slavné inscenace francouzského režiséra Patrice Chéreaua, jenž loni bohužel zemřel, která vznikla v mezinárodní koprodukci a poprvé byla uvedena ve vídeňském Theater an der Wien v roce 2007, z provedení ve francouzském Aix-en-Provence pak vzniklo DVD. Inscenace sama oblétla světové scény v mírně obměněném obsazení až po newyorskou MET. Autorem původního hudebního nastudování byl Pierre Boulez, který ji řídí s Mahler Chamber Orchestra a Arnold Schoenberg Chor i na DVD vydaném Deutsche Gramophon v roce 2008.

 Orchestr roste

Ve Staatsoper ale stál již v roce 2011 za pultem Sir Simon Rattle, který řídí i nynější uvedení, a především kvůli jeho Janáčkovi stojí za to se do Berlína vypravit, byť Chéreauova inscenace je na scéně neméně působivá. Proti Boulezově strohému, přesnému a zvukově úspornému, byť též působivému pojetí je Rattleův Janáček dokonale procítěný až do poslední fráze. Od prvních tónů předehry orchestr pod jeho rukama žije a roste naplněný velkou muzikantskou energií, pochopením a smyslem jak pro architekturu celku, tak i pro jemné detaily frází budovaných v dynamicky vyklenutých a přesně artikulovaných obloucích s logicky umístěnými akcenty.

Citlivě vygradovaný dramatismus střídají něžně projasněné lyrické pasáže a v hutném zvuku orchestru nezanikají ani hlasy pěvců, jako by dirigent dýchal a zpíval s nimi. Propojení dění na scéně se zvukem orchestru je jednou z největších kvalit inscenace. Rattle jako by pro každou proměnu situace na scéně hledal a nacházel adekvátní výraz v orchestru, aniž se mu ovšem opera drobí na jednotlivé výstupy, naopak, jeho pojetí má dramatický tah až do emotivně působivého závěru.

Souvislý dramatický oblouk

Poslední Janáčkova opera podle Dostojevského Zápisků z mrtvého domu, psaných na základě osobní zkušenosti spisovatele jakožto politického vězně jednoho z mnoha gulagů ruské a posléze i sovětské historie, nemá jednoho hrdinu ani souvislý děj, je poskládána z jednotlivých obrazů a příběhů vězňů vypovídajících o své minulosti.

Kromě hudebních a pěveckých kvalit je Chéreauova inscenace i dokonale koncipovaným výtvarným obrazem.

Kromě hudebních a pěveckých kvalit je Chéreauova inscenace i dokonale koncipovaným výtvarným obrazem.

FOTO: Staatsoper im Schiller Theater - Monika Rittershaus

Režisér Chéreau ale dokázal z těchto příběhů vytvořit souvislý dramatický oblouk jevištním domyšlením jejich osudů v celku hodinu a čtyřicet minut bez pauzy trvajícího představení i vytvořením spousty drobných situací výmluvně a beze slov vypovídajících o atmosféře gulagu. O mužském světě bez žen, tvrdém a nelítostném, plném brutality, tělesnosti a potlačeného sexu, světu beznaděje, vzdoru i touhy po svobodě, světě, kde se každodenně umírá, ale i lpí na životě, kde se miluje, nenávidí i vraždí a kde každý žije svůj paralelní život v minulosti i vysněné budoucnosti.

V Chéreauově režijní koncepci, dovedené do dokonalosti scénografií holých stěn, úžasným svícením a promyšlenými mizanscénami, má každý své přesné místo a smysl. A všichni cítí že jsou součástí celku, který spoluvytvářejí s velkým zaujetím a energií. Pěvecké obsazení je do značné míry slovanské, ale dokonalá výslovnost a srozumitelnost češtiny platí i pro neslovanské pěvce.

Znamenité výkony

Inscenací prochází skvělý Luka Kuzmič alias Filka Morozov Štefana Margity, od začátku důsledně budovaná postava v jednotě pěveckého i hereckého výrazu: nemocný unavený člověk, který vláčí své bolavé lidské žití už jen jako nutnou přítěž. Nekonečně dlouho se shýbá k hrnku na podlaze, znaveně se opírá o stěnu, ale vzápětí se vzepne k energickému vyprávění o zabití majora, aby opět upadl do letargie. A v závěru opakovaně vzpíná paži ke skomírajícímu světlu, aby ji opět nechal klesnout jako raněného ptáka až po poslední nenápadné gesto.

Inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu lze berlínským divákům jen závidět.

Inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu lze berlínským divákům jen závidět.

FOTO: Staatsoper im Schiller Theater - Monika Rittershaus

Skvělý je Gorjančikov amerického barytonisty Toma Foxe zalézající do škvíry ve zdi jako zbité zvíře a otcovsky objímající Aljeju, kterého s plachou něhou ztvárňuje výborný německý tenorista Eric Stoklossa. Výborný je Šiškov barytonisty ukrajinského původu Pavlo Hunky, Skuratov u nás opomíjeného tenoristy Ladislava Elgra, který byl lidsky působivý vzdor ohlášené pěvecké indispozici, Placmajor Jiřího Sulženka s drsnou i širokou ruskou duší i hlasem.

Také Starý vězeň vídeňského tenoristy Heinze Zednika, stojící v krutě působivém závěru s němou bezmocí nad bolestí se svíjejícím Aljejou, a řada dalších vynikajících výkonů vytváří strhující inscenaci, za kterou stojí za to se do Berlína vypravit. Poslední šance je už ale jen tuto neděli, pak snad až za tři roky, kdy se konečně berlínská Staatsoper vrátí do svého sídla na Unter den Linden.

Leoš Janáček: Aus einem Totenhaus (Z mrtvého domu)
Hudební nastudování a dirigent: Sir Simon Rattle, režie: Patrice Chéreau, umělecká spolupráce: Thierry Thieu Niang, scéna: Richard Peduzzi, kostýmy: Caroline de Vivaise. Premiéra obnoveného nastudování 7. 12. v Schiller Theater Berlin, psáno z reprízy 17. 12.

Celkové hodnocení: 100%