Naše hypermoderní evropská civilizace smrt a vše, co je s ní spojené, ze svého života vytěsnila. V Čechách je tento aspekt navíc podpořen i čtyřicetiletou duchovní devastací totalitním politickým systémem. Vše, co bylo jen trochu spojeno s náboženskými rituály, komunisté nemilosrdně likvidovali.

Jindřich Štreit však velice dobře chápe, že bez smrti nemá život smysl. Dívá se na ni nejen z hlediska fotografa, ale zprostředkovaně i z pohledu dospělého člověka, dítěte, ale i zvířete. Často se všechny tři náhledy prolínají na jednom snímku a ozvláštňují dané kompoziční napětí. Tvůrce vyhledává také netypické, mnohdy až úsměvné kontexty a díky nim překonává prvoplánovou vážnost dané situace. Tím dodává svým fotografiím punc obyčejného života i obyčejné smrti.

Bílé husy šlapou v řadě zleva doprava a v opačném směru kráčí černý smuteční průvod se dvěma rakvemi. Kontrast obou barev symbolizuje kontrapunkt života a smrti. Oba protipóly stojí proti sobě a zároveň vedle sebe.

Žena stojí u hřbitovní zdi a sleduje hodinky. Jako by odpočítávala svůj vyměřený čas. Jeptiška se modlí ke zmrzačené plastice Krista, kterému chybí noha. Možná přemýšlí, proč je dnes víra polovičatější než dříve.

Nejemotivněji působí snímek, na kterém běží bílý kůň lesem litinových křížů. Vypadá tedy smrt jako krásný bujný hřebec, kterého jednou všichni osedláme bez ohledu na pohlaví, společenské postavení a stav konta?

Je dobře, že právě před Vánoci připravila galerie takovou výstavu. Zmíněná doba by přece měla být i časem rozjímání a hledání sebe sama. Vždyť s posledními věcmi člověka, které se každého z nás intenzivně dotýkají, se musí umět vyrovnat každý jedinec. Jinak nežije, ale pouze existuje.

Jindřich Štreit: O posledních věcech člověka
Dům U Beránka, České Budějovice, do 27. února 2015

Celkové hodnocení: 90 %