Regionální tendence, venkov, bodré postavy pábitelů chrlících moudra nad půllitrem v hospodě i nesoudící pozorovatel přijíždějící na venkov z Prahy. Takový je nový Hájíček. Sbírkou textů se autor, který získal v roce 2013 Magnesii Literu za knihu roku, zajistil přední pozici současného českého autora povídek.

Na lince táhnoucí se napříč dějinami naší země Hájíček jemně vykresluje zásadní momenty a náladu ve společnosti. K tomu používá pro sebe charakteristické prostředí vesnice v oblasti Českých Budějovic.

S tou se u něho nesetkáváme poprvé, vytržení z hluboko zarostlých vesnických kořenů a násilné přesazení původních obyvatel na betonové českobudějovické sídliště bylo motivem knihy Rybí krev, za kterou obdržel Magnesii Literu.

Město jako nepřítel, to je motiv, se kterým si lehounce pohrává i v případě nové knihy. Vyprávěcí subjekt, dá se opodstatněně uvažovat nad tím, že je jím sám autor, vystupuje ve většině povídek jako pozorovatel. Sedí s postavami v hospodě u piva, bere malého chlapce do přírody, vyrazí na vesnickou tancovačku. Potkává místní postavy odpovídající charakteristice pábitele a řeší s nimi zásadní otázky – politické dění, život, vztahy. Užívá k tomu slovníku příslušné sociální vrstvy a zachází s ním tak, aby smysl z jejich vět nevyklouzl.

Hrabalovská povídková tvorba

A právě kombinace určitého vesnického prostředí, ke kterému má Hájíček nepopiratelně vztah, což dokazuje po celou dobu své prozaické tvorby, společně s užitím pábitelských postav jsou indikátorem, který tak nápadně připomíná povídkovou tvorbu Bohumila Hrabala.

I on vyprávěl o charakterech vysedávajících u piva v hospodě, plodících moudra, aniž by je soudil. A coby utvrzení probleskne jako drobná perlička při jedné hospodské sešlosti zmínka o strýci Francinovi.

Mezi povídkami vyniká text Noc s manekýnkou, kde vypravěč vystupuje ze své spíše pasivní role pozorovatele a stává se nebývale aktivním.

Nezvykle mluví o sobě, o své minulosti, představuje se pohledem vlastních očí. I přesto je samotářský, sklíčený, negativní. Nechybí mu však výrazný aspekt každého textu – totiž poloha vypravěče, který má nakročeno k aktivitě, chce udělat „něco“, aby byl pozorované a toužené ženě blíže, aby se jí přiblížil, vyjevil jí svou náklonnost.

Závoj marnosti

Stejně jako i v ostatních textech však zůstává pasivní. Sám sebe tak vypravěč po celou knihu představuje v lehkém závoji marnosti, jakési „looserovitosti“, vlastním selhání a nespokojenosti se sebou samým.

Některé texty zůstávají od prvního slova až po to poslední tajemné. Například povídka Někdy tě hledám neprozradí, kým vypravěč je. Nedozvíme se, v jakém vztahu je s chlapcem, se kterým pořádá výpravu, a můžeme jen tušit, jaké minulostní pozadí se za příběhem, který je nám vyjeven jako pouhý fragment, skrývá.

V případě této povídky je zajímavá konotace právě se zmíněným dílem Rybí krev. Objevuje se v ní totiž leitmotiv přírody zničené městem. Hrdina vyráží na ryby ke znečištěnému rybníku obehnanému betonovými monstry a podaří se mu ulovit mrtvou rybu se znetvořeným okem. Jasně v tom prosvítá Hájíčkova kritika průmyslového rozvoje na úkor panenské přírody.

Hájíček si těmito texty upevnil pozici na špičce současné české literatury a dokázal, že svůj styl a témata našel už zkraje prozaické tvorby.

Celkové hodnocení: 90 %

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: