Článek
Kurátorka Vanda Skálová pojala expozici jako pomyslnou exkurzi podél hranic, za které je tvůrce a „ctitel trvale udržitelného rozkladu“ ochoten či schopen zajít. Zároveň nastoluje otázku, jestli vůbec nějaká taková ostrá hranice u něj reálně existuje.
Skála ctí starou otřepanou pravdu, že ten, kdo chce udržovat směr, musí běžet rychleji než pronásledovatelé. Každá výtvarná forma je mu těsná.
Roli malíře, sochaře, hudebníka, tanečníka, fotografa či performera chápe vždy jen coby základní východisko. Danou vyjadřovací formu okamžitě do základu vyplení, využije její nejsilnější vizuální formu i tvar a zanechá ji svému osudu.
František Skála hledá ideální formu tvaru (dřevěné kytary, 2012).
Zatímco vnější pozorovatel hloubá nad tím, co chtěl autor toho kterého díla říci, levituje Skála už v další estetické dimenzi.
Stává se špiónem či spíše průzkumníkem nových výtvarných forem. Precizně zpracovává všechny materiály a ideové směry. Jako malíř a grafik hájí černobílý symbolismus, jako sochař propátrává latentní ladnost tvaru, jako fotograf se opatrně dostává až k samé linii běžné vnímatelnosti skutečnosti.
Libuje si v nejednoznačnosti a mnohovrstevnatosti výsledného dojmu. Rafinovaně provokuje a zároveň jen tak mimoděk člověka nutí k zamýšlení se nad danou prchavostí vjemu.
Skála hmotu, kterou zpracovává, neustále prohmatává. Udržet s ním krok je těžké, ale ne nemožné. Chce to jen maličkost. Umět se oprostit od zaběhlých estetických a společenských konvencí a permanentně vstupovat do jeho fantazijního světa.
Zároveň je však nezbytné nezůstávat v něm příliš dlouho. Zahltil by nás svou chameleonskou plasticitou. Musíme se vždy umět vynořit nad temnou hladinu a srovnat si v hlavě, co jsme vlastně vstřebali.
| František Skála: Expo |
|---|
| Dům U Jonáše, Pardubice, do 1. března 2015 |