O lidech a zlu kolem nás - závěr Pražského divadelního festivalu německého jazyka

V Divadle Komedie se v neděli hrála inscenace vídeňského Schauspielhausu Laskavé bohyně. Román amerického spisovatele Jonathana Littella sklidil hned po svém zveřejnění v roce 2006 řadu prestižních literárních cen i čtenářských skandálů a dočkal se hned několika divadelních ztvárnění. Inscenace Michala Vajdičky ve Slovenském národním divadle získala loni cenu kritiků Dosky za nejlepší inscenaci, režii a Ľuboš Kostelný v roli Maxmiliána Auea i za mužský herecký výkon.

Na rozdíl od Vajdičkovy početně obsazené inscenace vystačí italský režisér Antonio Latella ve vídeňském Schauspielhausu pouze se čtveřicí herců, respektive trojicí herců a jedním zpěvákem. Přesto - nebo zjevně právě proto - je jeho uchopení Littellova románu o to působivější, protože ve shodě s autorem sleduje především to, jak se zlo v podobě hrůzy holocaustu odráží v duši „obyčejného člověka“, který se nijak neliší od svého okolí.

Latellova dramatizace umně proplétá příběh Maxmiliana Auea a jeho přítele Thomase Hausera s odkazem na Aischylovu Oresteiu.

Velkou roli v jeho inscenaci hraje hudba, jednotlivé obrazy jsou - stejně jako v románu - označovány názvy tanců německé či francouzské taneční suity a jejich temporytmus tu má svou formotvornou roli. Stejně tak i scénografie, v níž se hrůzy holocaustu, o nichž hrdinové vypráví, odehrávají před idylickým letním videosnímkem zřejmě z berlínského parku Tiergarten, o němž je ve hře řeč.

Čtveřice herců je dokonale sehraným kvartetem, v němž má každý své přesné místo a zároveň i prostor pro své velké sólo. Prim hrají především oba protagonisté - Thiemo Strutzenberger jako nervní Maxmilian Aue a Steffen Höld jako jeho chladnokrevný kariéristický přítel Thomas. Ve druhé části pak dojde i více na Barbaru Horvath v roli Uny a nevtíravě tichým, leč nezbytným prvkem inscenace je Maurizio Rippa  jako zpěvák pohybující se po scéně s chodítkem v podobě reflektoru, jimž divákům občas nepříjemně (leč ve shodě s tématem naprosto funkčně) svítí do očí.

Prostor téměř čtyřhodinové inscenace (na prodloužení pražského představení se podepsali sami diváci trousící se ledabyle do hlediště s desetiminutovým zpožděním po začátku první i druhé poloviny!) může divákům připadat únavný a ne vždy na sto procent komunikačně naplněný, ale Laskavé bohyně jako umně prokomponovaný celek, včetně skvělých hereckých výkonů, jsou silným divadelním zážitkem, oslovujícím aktuálním tématem rozpoznatelnosti zla a jeho vlivu na duši člověka.

Samotný závěr festivalu pak patřil inscenaci Gasoline Bill, kterou s herci Münchner Kammerspiele nastudoval podle vlastního scénáře režisér a dramatik René Pollesch.

Je to typická polleschovská show poskládaná z nejrůznějších citací, provokující i shazující sebe samu i divadlo jako takové. Jak ukázal i ohlas zaplněného sálu pondělního představení v Divadle na Vinohradech, Polleschovy inscenace dokážou diváky rozdělit na dva ostře protilehlé tábory - jeden z nich se průběžně baví, živě reaguje a oceňuje režisérovy i herecké „fígly“, druhý zůstává Polleschovým humorem nedotčený a v duchu hledá své „ztracené pero“, jak herci tento stav trefně v inscenaci pojmenovávají.

Patřila jsem bohužel do té druhé skupiny, představení mě upřímně nezajímalo, byť jsem si uvědomovala jeho jednotlivé „špílce“ a vychytávky. Ale jako celek mi nic nového nepřineslo. Jak se lze dočíst v citovaných kritikách ve festivalovém bulletinu: „Člověk by musel být opravdu strašný morous, kdyby se tím nenechal převálcovat.“ Nuže, hlásím se do skupiny „morousů“. A zároveň poctivě vydávám svědectví o tom, že zvláště mladší publikum přijímalo Polleschovu inscenaci s velkým nadšením.

Divadlo Komedie 30. 11. 2014, Schauspielhaus Wien

Divadlo na Vinohradech 1. 12. 2014, Münchner Kammerspiele

Pražský divadelní festival německého jazyka 2014