Hrdinky vašeho filmu působí sice dost bláznivě, ale zároveň reálně – mají základ ve skutečných postavách a příbězích?

Ano, mluvila jsem asi se stovkou žen, které mi vyprávěly své příběhy. A z nich jsem se snažila vytipovat, jaké ženy vlastně mohu stvořit, aby byly uvěřitelné. Na základě těch rozhovorů jsem tedy napsala scénář.

Některé příběhy jsou úplně reálné a některé méně, ale všechno se to podobá současným ženám. A vychází to i z mého bláznovství a z bláznovství mých hereček.

Jak ony reagovaly na nabídku rolí, které jsou někdy velmi intimní? Hrají je i nejznámější Francouzky jako Isabelle Adjaniová, Laetitia Casta, Julie Ferrierová, Vanessa Paradisová, Sylvie Testudová…

Těšily se, měly chuť ten film natočit a rozbít řadu zaběhaných pravidel, podle kterých jsou ženy ve filmech prezentovány. Bývají to většinou černobílé postavy, ženy mají pořád stejnou úlohu. A my jsme měly chuť ukázat ženy takové, jaké jsou.

 Audrey Dana na Festivalu francouzského filmu

Audrey Dana na Festivalu francouzského filmu.

FOTO: PRÁVO – Petr Horník

Ve filmu sama i hrajete – jak jste si vybrala roli pro sebe?

Chtěla jsem tam mít ženu, která je maximálně přirozená. Chtěla jsem ukázat, že ženy fungují na základě hormonů, i když dneska už to tak většinou není, protože ženy berou hormonální antikoncepci a své vlastní tělo už tolik necítí. A já jsem chtěla ukázat, že poslouchat víc své tělo má smysl.

Například když se vám zalíbí nějaký muž a není to zrovna váš manžel, můžete z toho být rozhozená, začnete se sama sebe ptát, proč se vám to stalo. A ono se to stalo možná prostě proto, že jste v té fázi hormonálního cyklu, kdy jste k tomu náchylná. Kdybyste ho potkala jindy, ani by vás nenapadlo se o něj zajímat.

Takže jste si tu postavu napsala pro sebe?

Spíše je to tak, že jsem to celé trochu nadsadila, protože je to komedie, a vznikla opravdu příšerná, bláznivá ženská. A to jsem nechtěla nikomu nabízet, to je role, která se nabízí dost těžko. Mně to nevadí, nemám s tím problém, tak jsem si ji nechala pro sebe. Když hraji, je mi úplně jedno, jestli jsem hezká nebo ošklivá, nesnesitelná…

Máte osobitý smysl pro humor – kde se ve vás vzal, máte ho už z rodiny?

Hlavně se strašně ráda směju, ráda se bavím. Dlouho jsem také v divadlech hrála v komediích a tím se vlastně učíte: jak funguje publikum, čemu se směje a čemu ne. Šest let jsem hrála v komediích a učila se tomuto řemeslu. Dneska, i když dělám vážnou roli, chtěla bych, aby tam bylo aspoň trochu smíchu.

Když jsem psala svůj první scénář, který vycházel z mého dětství a mládí, vyšel mi z toho paradoxně smutný příběh, lidé byli dojati až k slzám. A to jsem nechtěla! Byla jsem vlastně až naštvaná, že dva roky něčemu dávám energii, a takhle to dopadne. A řekla jsem si, že chci, aby se smáli.

Jak se vám dařilo režírovat a hrát současně?

Měla jsem velmi dobrou kamarádku z divadla, která mi pomáhala především řídit herce, jinak bych to vůbec nezvládla. I tak to ale bylo velice těžké, začínaly jsme mojí postavou a já jsem měla pocit, že nic nedělám dobře – ani režii, ani hraní.

Pak jsme si řekly, že to musíme dělat jako vždycky, když jenom hraju. Že přijdu na plac jako herečka, nalíčí mě, učešou a jde se do práce. Docela to šlo, ale stejně to bylo nesmírně těžké.

Takže příště jen jedno, nebo druhé?

Příště bych chtěla být jen režisérkou. Moje nová komedie má ale laťku bláznovství postavenou ještě výš – jmenuje se Kdybych byla mužem. A to budu muset najít nějakou herečku, která bude ochotná to hrát, což nebude snadné. Když ji nenajdu, zahraju to sama, ale tisíckrát radši bych takovou herečku našla.