Vystupuje také sólově, hraje v Talichově komorním orchestru, je primariem kvarteta Gadrew Way, spolupracovala s několika dalšími orchestry i divadly a působila ve skupinách Maraca a Zimbova. Nedávno vydala sólové album GaBaRet. Natočila je se skupinou GaRe.

Proč jste se rozhodla osamostatnit?

Chtěla jsem přestat sloužit jiným. Ne, že by to pro mě byl problém, umím být pokorným nájemným muzikantem, ale moc mě lákalo konečně připravit něco svého. Přitom jsem dlouho pořádně nevěděla, jestli budu schopna si nějaké písničky vůbec napsat. V roce 2009 jsem však byla oslovena, abych složila hudbu pro taneční horor Jessie a Morgiana, který se hrál v Malostranské besedě v Praze. Jelikož byl nakonec docela úspěšný, objevily se další nabídky k tomu, abych napsala nějakou muziku. To byly první kroky k albu.

Gabriela Vermelho se inspirovala knihou Jana Šroubka a Jana Velíška.

Gabriela Vermelho se inspirovala knihou Jana Šroubka a Jana Velíška.

FOTO: Barbora Hrdá

To jste ale pořád ještě nepsala písničky pro sebe...

Myšlenka začít tvořit vlastní a natočit z nich desku vznikla asi před dvěma lety. První skladbu, která se jmenuje Poslední štace, jsem napsala o prázdninách 2012. Potom jsem se ale věnovala jiné práci a tvorba desky šla k ledu. Loni v lednu jsem na své album dostala grant od  ministerstva kultury a k práci jsem se vrátila. Zároveň jsem si začala hledat muzikanty do kapely GaRe, která je se mnou pod nahrávkou podepsána.

Bylo pro vás těžké zvolit si hudební směr?

Nikdy jsem se při psaní nezabývala tím, v jakém se pohybuju žánru. Prostě jsem tvořila písničky a bylo mi jedno, jestli je to šanson, jazz nebo něco jiného. Pouze se podvědomě vyhýbám jednoduchému popu. Trochu mě pak vyprovokovali přátelé, kteří po prvních posleších tvrdili, že všechny mé skladby znějí smutně a že bych měla napsat něco veselejšího.

Naštvala jsem se a napsala Veselé Vánoce a Jednu z tanečnic, které by podle mě měly být veselejší a jednodušší. Nejvíc ze všeho jsem se však při psaní těšila na to, až písničky budu hrát se živou kapelou.

Na albu je napsáno, že jste se nechala inspirovat knihou fotografií a veršů Jana Šroubka a Jana Velíška Malé hejno bílých vran. V čem ta inspirace byla?

Jednou jsem byla u Honzy Velíška na večírku a ta kniha ležela na stole. Začetla jsem se do ní a jednu básničku jsem přímo tam začala zhudebňovat. Můj partner mi pak navrhl, abych zhudebnila i další. Znamená to tedy, že k písním na desce byly nejdříve texty, respektive básničky, a pak vznikla hudba.

Nebylo to při tvorbě prvního alba příliš nesvobodné?

Nedělalo mi to problém. Vždycky jsem byla schopna implantovat text do hudby, kterou jsem napsala. Tentokrát to bylo obráceně a ukázalo se, že mi to také jde. Navíc jsem se textem nenechala svazovat. Honza Velíšek mi později přiznal, že když některé písničky slyšel poprvé, kvůli tomu, jak svobodně jsem v nich naložila s textem, ho trochu štvaly.

Vaše písně nejsou zrovna přímočaré...

Nebaví mě psát jednoduše. Když skládám hudbu, jde mi o to, abych se při jejím pozdějším poslechu necítila trapně. Myslím, že bych dokázala napsat jednoduchou písničku, která by byla zapamatovatelná na první poslech. Nechci to ale ani zkoušet, protože bych nebyla spokojená a určitě by mi to časem začalo vadit.

Na desce děkujete dceři Josefině, která v době jeho vzniku ještě nebyla na světě. Ovlivnilo vás těhotenství při skládání zásadně?

Poděkování je hlavně za to, že mi album umožnila dokončit. Chlapi to neznají, ale každá ženská, která zažila těhotenství, ví, že v té době citelně ubude energie. Tvořit při tom ještě něco dalšího, v mém případě album, bývá nesmírně náročné. Myslím si, že jsem silný člověk, ale i na mě toho bylo moc. Nakonec se dcera narodila jen několik týdnů poté, co jsme desku nahráli. Všechny zbývající detaily, např. booklet, jsme dotahovali až pak.