Vincourová o své tvorbě mluví jako o stavění klecí, do kterých se snaží zachytit ozvěny svých myšlenek. Její výstava je tedy privátní deník, pátrá ve svém podvědomí, hledá své dávno zasuté konflikty z dětství, panenství, mateřství i zralého ženství.

Tento freudovsky traumatický fenomén však nechce disimulovat, naopak ho navenek transparentně prezentuje. Ovšem vždy prostřednictvím výtvarných sdělovacích prostředků.

Kateřina Vincourová využívá ve svých dílech dřevotřísku, fragmenty smontovaného nábytku, nebo hadr na podlahu (Vzpomínky na radost č.1, 2014).

Kateřina Vincourová využívá ve svých dílech dřevotřísku, fragmenty smontovaného nábytku, nebo hadr na podlahu (Vzpomínky na radost č.1, 2014).

FOTO: Jan Šída, Právo

Využívá k tomu obvyklé materiály spotřební kultury, například ženské spodní prádlo, nafukovací panny, dřevotřísku, fragmenty smontovatelného nábytku nebo hadr na podlahu. Z nich vytváří Vincourová práce a díky nim zhmotňuje své polosny i noční můry.

Každého návštěvníka výstava u každého díla s něčím konfrontuje. Rozdírá mu jeho vnitřní traumata, nutí ho postát a dlouze o nich přemýšlet. Jako třeba ta dívka, která zaujala obranné postavení před dílem Ona. Tedy před dřevotřískovou deskou, ze které proti ní trčela útočně dvě ňadra. Vymezovala se tím, že zaujala odtažitý postoj a zároveň ji pomyslný duel přitahoval a dráždil.

Návštěvnice, která zaujala obranné postavení před dílem Ona.

Návštěvnice, která zaujala obranné postavení před dílem Ona.

FOTO: Jan Šída, Právo

Kontroverze a nejednoznačnost jsou opěrné body expozice. Vincourová dobře ví, že v každém člověku je nějaká temná struna, že v tom zkrátka není sama.

Její umělecké citace z  života jsou i citacemi ze životů všech ostatních lidí. Proto můžeme díla chápat jako navázání dialogu mezi lidmi bez zbytečných slov.

Celkové hodnocení 70 %

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: