Článek
Jejich umělecký rozptyl je široký. K vidění jsou alternativní fotografie, videoart, prostorové objekty, industriální skulptury, performance i klasické obrazy.
Kurátorka pracovala i s prostorem. Každé ze tří pater je samostatnou kapitolou, která mapuje daný časový výsek. Navíc je vždy na začátku vysvětlující text té které historické etapy.
Jako interesantní bonus působí instalace Martiny Pachmanové na zdi u schodiště. Využila zábradlí jdoucí do všech pater jako časovou osu a ke každému číselnému údaji připsala osobní data ženy umělkyně. Návštěvník si tak může udělat ucelenou představu o chronologii zapojování žen do výtvarné tvorby.
Nezáleží na pohlaví
Ačkoli na výstavě není zastoupen žádný muž, byla by chyba chápat výstavu jako čistě ženskou záležitost. Nejde vůbec o to, jakého pohlaví výtvarnice či výtvarník jsou, ale jakou disponují kreativitou a invencí. Nejvýraznější stopy zanechaly zkušené Veronika Bromová a Milena Dopitová.
Obě dovedou experimentovat s vlastní identitou a dokážou ji vizuálně podat. Na své práce nenavěšují prvoplánové ornamenty, ale dokážou jasně prezentovat danou myšlenku.
Lenka Klodová naopak sází na mírnou šokantnost a využívá kombinaci materiálů i výtvarných prostředků. Dílo Červená a černá si trochu zahrává se slavnou fotografií Marilyn Monroe, které vířící vzduch nadzdvihuje sukni. Klodová zasadila překližkovou ženskou figuru do prostoru a nechala jí červené minišaty čechrat skutečným ventilátorem.
Markéta Vaňková posunula ideu prostorové vizuality ještě dále. Na vlnitém plechu namalovala dvě androgynní bytosti a nazvala práci Párek I.
Všechny výtvarnice se různými formami snaží definovat úlohu ženy v přelomové době, která začíná na úsvitu devadesátých let minulého století. A zároveň překračovat limity umělecké tvorby postmoderního věku.
Celkové hodnocení 80 %
Někdy v sukni/Umění 90. let
Galerie hlavního města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, do 8. března