RECENZE: Jaromír 99 – Je třeba si najít svůj vlastní výraz

Až prezentace skončí, dům se opět veřejnosti na neurčito uzavře. Ovšem jeho ponurá atmosféra se starými, mírně odlepenými tapetami, zaslepenými okny a černým flórem na stěnách je přesně to, co díla Jaromíra 99 potřebují.

Tajemno, pološero a archaičnost daných míst z interiéru doslova sálá. Stejně jako z vystavených velkoformátových „kratochvilných vystřihovánek“. Tak totiž autor říká tomu, co vytváří.

„Je třeba si najít svůj vlastní výtvarný výraz. Komiksových tvůrců je totiž dnes velké množství. A pokud si vymyslíte vlastní a originální rukopis, můžete se prosadit,“ uvedl na vernisáži Jaromír 99.

Co se týká nezaměnitelnosti, tak té už výtvarník dávno dosáhl. Práce Jaromíra 99 jsou rozpoznatelné na první pohled. Černá, bílá a maximálně šedá, to jsou barvy, se kterými si hravě vystačí. Člověk by neřekl, kolik odstínů těchto barev existuje a je možné je zkombinovat do interesantního estetického výrazu.

Prořezávané tvary vytvářejí plasticitu, která danou scénu vytahuje do prostoru. A navíc cele slouží daným tématům. Alois Nebel, Zámek Franze Kafky i Bomber mají díky tomu syrovou a sychravou atmosféru zakódovanou už v sobě jaksi samo sebou.

Ostře řezané tváře osob na nás shlížejí ze stěn, někde z nich zbyla už jen silueta a stín. Jinde připomínají nadpřirozené bytosti či přímo strašidla bloudící zamženou podhorskou krajinou. Čiší z nich chlad a vlhká temnota.

Jaromír 99 chápe svou komiksovou tvorbu jako možnost procházet se černobílými polosny. Potkává na svých cestách levitující osoby, které jen tuší v mlze zapomnění. Ty sny se zdají k ránu a ráno se nechce vstávat. A člověk je poutník, který šlape neznámými stezkami. Možná na sever, možná taky na jih.