Dirigoval jste již několik světových orchestrů. V čem se práce s nimi liší?

Každý významný orchestr má svůj specifický zvuk, zvláštní fyziognomii. Pro mě je vždy velmi vzrušující cítit rozdíly a spojit je s mými představami. Tato interakce vytváří něco jedinečného, nepředvídatelného, nového, něco, co – pokud se mi zdaří orchestr inspirovat – překvapí a zapůsobí jak na orchestr, tak na publikum. Nejlepší orchestry jsou ty, které jsou připraveny na takové zkušenosti.

Jaký repertoár máte nejraději?

Vždy miluji nejvíce ty skladby, které zrovna diriguji. Pokaždé v nich odkryji skrytou krásu, vzrušující detaily, které jsem dosud možná přehlédl. Tak se rozvíjí každá skladba zároveň s vlastní zkušeností, v neposlední řadě s mou vlastní osobní životní zkušeností.

Klasická evropská hudba od velkých skladatelů je něco, co je ve světě jedinečné. Nese v sobě téměř nekonečné duchovní a emocionální bohatství. Každý autor také vyjadřuje svou dobu, stejně jako vlastní pohled na svět a člověka. Můžeme být jen pokorní a vděční za tento dar, který, pokud ho přijmeme, obohacuje náš život a utěšuje nás v těžkých časech.

Jste vy sám také autorem skladeb vážné hudby?

Nikdy jsem se necítil být skladatel, v neposlední řadě proto, že mám obrovskou úctu k této profesi. Nicméně během studií na konzervatoři v Lipsku jsem zcela záměrně studoval skladbu jako vedlejší předmět u renomovaného skladatele Siegfrieda Thieleho.

Tak jsem získal zkušenost, co to znamená vynalézt hudbu, přenést vlastní myšlenky a pocity do zvuku a napsat to na papír. Při dirigování probíhá stejný proces, jen v opačném směru. Tato cvičení v komponování byla velmi důležitou zkušeností, doporučil bych je každému muzikantovi.

Před svou emigrací z bývalé Německé demokratické republiky jste byl politickým vězněm. Jak na to období vzpomínáte?

Jsou to nezapomenutelné zážitky, ještě dnes mě občas straší jako noční můry. Poznal jsem tam státní systém, ve kterém je jednotlivec vystaven totální zlovůli, kde právo vlastně neexistuje. Někdo se mě jednou na Západě zeptal, jestli mě u Stasi mlátili. Musel jsem mu odpovědět: Ve skutečnosti ne, pouze mi hrozili ranami do obličeje.

Proč jste dospěl k závěru, že musíte východní Německo opustit?

Ke konci mého pobytu ve vězení, o němž se nikdy nevědělo, kdy skutečně skončí, se mě zeptal ve Stasi vězení v bývalém Karl-Marx-Stadtu, dnes Chemnitz, zasloužilý člen strany, proč chci odejít z NDR. Odpověděl jsem zcela pravdivě: Protože už tady nemůžu žít!

V roce 1989 padla Berlínská zeď. Co pro vás ten den symbolizuje?

Překvapivý pád Berlínské zdi a železné opony v Evropě pro mě znamená především jednu věc. Radost! Nekonečnou radost z toho, že ten umělý systém zvaný socialismus nebo komunismus je konečně překonán a že se můžeme vrátit do jistého stupně normálnosti. Vím, že normalita neznamená ráj na zemi, ale po tom všem je to svět, který umožňuje rozmanitost, respektuje osobní angažovanost, alespoň pokud jde o práva jednotlivce.

Náš sobotní Pamětní koncert chce poukázat zejména na milióny obětí, které nepřežily totalitní systémy dvacátého století, ať už fyzicky, nebo psychicky. Jim chceme naším koncertem prokázat vděčnost a čest.