Beran se narodil 7. března 1937 v Dolní Dobrouči. V letech 1956 až 1962 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Sychry, na škole pak v letech 1990 až 2012 vedl ateliér klasických malířských technik, kterým prošli třeba Hynek Martinec, Daniel Pitín nebo Martin Velíšek. Beran naposledy působil na nové škole Art & Design Institut.

Zdeněk Beran se v minulém režimu zúčastňoval s dalšími umělci neoficiálních výstav pod názvem Konfrontace, kde se v roce 1960 formoval český informel, nová strukturální abstrakce. Od druhé poloviny 60. let se v jeho tvorbě prosazovaly figurativní prvky, které ale mají výrazně expresivní až surreálný a zároveň existenciální charakter. U Berana je výrazný motiv destrukce, sebedestrukce, zmaru a atmosféra rozkladu. Lidská postava už tehdy měla v jeho podání spíše podobu torza a předznamenávala tak pozdější instalace.

V letech 1970 a 1971 vznikl rozsáhlý objekt Rehabilitační oddělení Dr. Dr., jehož část je umístěna ve stálé expozici ve Veletržním paláci, byl také součástí Beranovy retrospektivní výstavy v Národní galerii před sedmi lety. Patřil k dílům s nejsilnějším existenciálním apelem té doby.

Beran ve svých kompozicích pracoval s nestandardními materiály, jako byly chlupy, obinadla, kachlíky či sláma a některé jeho instalace i lehce trouchnivěly. Jejich pozorování nemusí být vždy příjemné, nenechaly však diváka chladným. Beranova tvorba silně jitří emoce, vzpomínky a fantazii.

V 90. letech do jeho tvorby pronikl tehdy oblíbený hyperrealismus, Beran se zaměřil na malbu nahého lidského těla zachyceného často zezadu. Jeho díla jsou součástí mnoha veřejných sbírek v tuzemsku i zahraničí včetně pařížského Centra Georgese Pompidoua.