Co vás vedlo k tomu se po dvaadvaceti letech vrátit?

Balage: Především fanoušci. Kdykoli jsme po rozpadu v roce 1992 každý z nás někde hráli, vždycky někdo přišel a chtěl, abychom se s Novou Růží zase dali dohromady. Před asi deseti lety se mi do toho vůbec nechtělo. Potom jsem ale na popud svého tehdy dvacetiletého syna, který kapelu velmi pochválil, začal přemýšlet o tom, jestli bychom to přece jenom neměli zkusit.

Už předtím mi kvůli tomu volal Vilém, ale já byl proti. Když jsem zavolal já jemu, nechtěl zase on. Loni jsme si ale řekli, že do toho jdeme.

Čok: Během těch dvaadvaceti let měl každý z nás v určitém čase chuť to znovu zkusit. Já nejvíc v době, kdy končil muzikál Jesus Christ Superstar, tedy v sedmadevadesátém roce. Nikdy jsme ale tu chuť neměli všichni najednou. Přibližovat jsme se tomu začali až v posledních čtyřech letech.

S čím do toho tedy jdete?

Roškaňuk: Když jsme se po patnácti letech jakýchsi ťukanců konečně shodli, že se k Nové Růži vrátíme, tak jsme hledali odpověď na otázku, jestli nás to bude ještě bavit. Loni jsme si udělali dvoudenní zkoušku a zjistili jsme, že to pořád funguje. To je nejdůležitější. Kdyby se to nestalo, comeback by nebyl.

Proč jste se rozpadli?

Hönig: Hlavním důvodem bylo, že Ota a Vilém byli dva kohouti na jednom smetišti, kteří se začali přetlačovat. Nemohli spolu dál zůstat, a tím to odnesla celá kapela. Možná jsme to ale mohli nějak překonat, těžko říct…

Jak dnes vnímáte muziku, kterou se Nová Růže prezentovala?

Roškaňuk: Vytvořili jsme vlastní hudební fúzi, která u nás nebyla obvyklá. Jeden z důvodů, proč se dnes vracíme, je i ten, že bychom si to chtěli alespoň na ten jeden koncert ještě jednou užít.

Hönig: V tehdejší Nové Růži se sešel punkový projev Viléma s poprockovým cítěním Oty. Všichni jsme navíc byli dobří muzikanti, takže naše hudba i koncerty byly nadprůměrné.

Extrémně jsme dbali na zvuk, na vizáž, projev, hlídali jsme si i nehudební věci. Jako muzikant tvrdím, že to bylo dost těžké hraní, které ale lidi zjevně nenudilo.

Některé vaše texty byly trochu moralizující, jiné svérázně legrační. Nepřipadají vám už dnes nezajímavé nebo trapné?

Balage: Texty psal Vilém a je pravda, že některé byly na hraně. Bál jsem se, jak dnes vyzní. Ke svému překvapení jsem ale při prvních zkouškách zjistil, že mnohé jsou platné i pro tuto dobu. Tím spíš, když se dnes může zpívat o čemkoli, jak vidíme.

Čok: Těm, kteří si nás pamatují z devadesátých let, je dnes minimálně pětatřicet roků. Jelikož zůstali našimi fanoušky, je jasné, že se s našimi texty ztotožnili a sedí jim.

Balage: Lidé od pětatřiceti let výše vědí, kdo je Nová růže. Ti pod pětatřicet těžko. S tím do toho jdeme a budeme se snažit přesvědčit i ty mladší, že jsme zajímaví. Na pražském koncertu v Roxy ale čekáme spíše staré příznivce.

Co zahrajete?

Čok: Přehrajeme podstatnou část našeho repertoáru, prakticky v původní podobě. Na zkouškách jsme sice v některých písních drobné úpravy udělali, není to ale nic zásadního. Žádné nové písničky hrát nebudeme. Máme jich na třicet, a budeme se tedy věnovat jenom těm, které od nás naši fanoušci znají.

Co bude potom?

Čok: To zatím nevíme. Bude záležet na tom, jak dopadne koncert. Přiznávám, že by nám nevadilo, kdyby byl dobrý a stalo se i něco dalšího. Nemáme ale zapotřebí rvát to přes závit.