Příběhy lidí různých nátur a citlivostí v satelitním městečku měly zajímavou genezi. V prvních třech dílech se začaly rozvíjet na celé čáře. Od čtvrtého do devátého dílu ovšem zkoprněly a počaly nelibě klopýtat, aby v posledních čtyřech částech opět nabraly spád a šmahem pointovaly příběhy některých postav a zastihovaly je v chuti změnit svůj dosavadní styl.

Kdo by čekal, že se muzikant, bručoun a celosezónní ožrala Vyskočil přidá k hudební partičce Ptáci jarabáci, když jí předtím tolik pohrdal? Kdo očekával, že se jinak investigativní hlídač pořádku, novinář Kadlec, tak rychle otřepe po tragické smrti své přítelkyně Cihlářové a za chvíli obšťastní sličnou Martinu Lukešovou odvedle? A kdo by si vsadil na to, že po návratu své ženy dá přednost mládí?

O takových zlomech lze pochybovat, ale to je všechno. V životě to chodí různě, navíc ne vždycky byly dialogy tak těžkopádné, jako ten mezi Kadlecem a jeho ženou, když jí opouštěl.

"Tak cos jí o mně řekla? Že lítám za každou sukní? Dobře víš, že to není pravda!" blafoval prokazatelně.

"Honzo, prosím tě," zakvílela ona.

"Ne, já neodcházím kvůli ní, nebo k ní. Já prostě jenom odcházím od tebe," lobboval Kadlec větou, která opět nebyla pravdivá, jenže by se mohla některým mužům v české zemi jednou hodit.

Místo nahoře přesto vcelku obstálo. Dílem dobrým režijním vedením Karla Smyczka, dílem vhodně zvoleným hereckým obsazením a dílem proto, že si drtivá většina televizních diváků uvědomila, že chudoba cti netratí.

To na něm bylo nejpřínosnější.