Designérka Lucie Koldová: Dělat věci komplikovaně je zbytečné

Tvořím senzuální objekty mající v sobě jemnost a pevnost zároveň. A právě ve snoubení těchto dvou vlastností vidím svou podobnost se sklem, tam se odráží má osobnost a co je mi blízké. Navíc srovnání člověka se sklem je charismatické –  nemůžete si ho úplně podmanit a zároveň je své.

Spíš ho pochopit a umět s ním pracovat. Při práci se sklem nejde nikdy nic přesně, s čímž si někdy lámu hlavu, ale zároveň to chci překonat a vytvořit objekt, který bude vyzdvihovat krásu skla a v němž se bude zároveň odrážet má myšlenka.

Každý kus skla je originální už při samotném foukání, takže už jenom tím, že ho vyrobíte, z něj děláte umělecký objekt s drobnými nedokonalostmi. A to je humánní. Jak se říká, každý z nás je perfektní, jak nás vesmír stvořil, a přitom každý má své nedostatky, které nás dělají jedinečnými.

Ve spojitosti se mnou je to ještě posunuté nad úroveň faktu, že jsem designérka v mužském světě, tím, že dělám větší objemy a spíš skulpturální design. Když se podíváte na ty naddimenzované lampy, je to opravdu kus skla. Anebo to poslední korkové sofa... Mé věci v sobě mají určitou eleganci, ale možná na první pohled nevypadají, že je navrhovala žena.

Není to pro mě taková výzva. U velkých věcí skvěle vynikne extrémní jednoduchost, mám větší působiště ukázat, co cítím. Abychom si rozuměli, nehodnotím, jestli sklenička je míň než světlo, o tom žádná, ale ručně foukané sklo samo o sobě vynikne ve velkých objemech, kde může rozehrát svůj velkolepý třpyt a šarm. Má úplně jiný charakter a důstojnost.

Mám ráda čistotu a jednoduchost tvarů, protože mi přijde zbytečné dělat věci komplikovaně.

Jednoduché neznamená plytké, to bychom se ale dostali na tenký led. Jsem ráda ve spojení s lidmi a design je takové propojení mezi mnou a světem.

Chci vytvářet objekty a design, které mají hodnotu. A ta buď v té věci je, anebo není. Kdybychom ale dopředu věděli, co přetrvá, tak jsme všichni bohatí nebo slavní. Nikdo neví, co přesně bude mít úspěch, a i nadčasovost se pozná podle toho, jak moc tu věc okolí pochopí, jak dobře jste do toho promítla své pocity a vytušila prostředí, do kterého konkrétní předmět přichází. Vše musí být v rovnováze.

Snažím se teď uzavřít náročnější kapitolu profesního vývoje, srovnala jsem si v sobě spoustu věcí a pochopila lépe, kam směřuji. Cestování mezi třemi státy je občas hektické, a tak jsem si musela dobře uvědomit, do čeho budu investovat energii.

Proto jsem taky udělala tuhle bruselskou výstavu –  jako zhodnocení jedné fáze. Vybrala jsem deset objektů, jež jsou blízké mému srdci. Po těch deseti letech mám zaplaťpánbůh dost práce, ale zase mám míň času na experimentování. Každý po mně žádá rychlé, dobré a efektivní výkopy ve stylu „do dvou měsíců chceme skvělé světlo jako Muffins”.

Bráním se tomu, nemůžu dělat kopie svých věcí. Muffiny vycházejí v knížkách a mají mezinárodní ohlas, ale není jednoduché přijít každý rok s takovou ikonou.

Nemám ráda stereotypy, ale třeba Paříž a Praha, to je nebe a dudy. Hlavně v přístupu k práci a trávení volného času. V Paříži jsou mnohem větší požitkáři a všechno jim dlouho trvá. Nikam nespěchají, zato v Čechách když se pro něco nadchneme, tak do toho zkrátka jdeme a uděláme to rychle. Jsme srdcaři. Francouzi zase mají všechno vypiplané a ten svůj spirit.

Snů mám spoustu. Po pracovní stránce mám pár jmen, se kterými bych ráda rozvinula spolupráci. A kdybych měla odpovědět jako normální ženská, ráda bych měla rodinu a zároveň zůstala aktivní designérkou. To už je masterpiece sám o sobě.