Zpěvák Ondřej Ruml: Doufám, že mě ježkofilové nebudou napadat

Tak předně si myslím, že ty písničky samy o sobě už jazzové jsou. A já vždycky chtěl nahrát jazzovou desku, baví mě zpívat jazz. Nabízí se samozřejmě možnost dělat to, co dělají všichni - vzít jazzové standardy a zaranžovat je k obrazu svému. Já ale chtěl zpívat česky, a než jsem se rozhodl přetextovat jazzové standardy do češtiny, uvědomil jsem si, že u nás máme krásné standardy - Ježka, Voskovce a Wericha.

Pozval jsem si ke spolupráci Mateje Benka a Miroslava Hloucala, které znám už poměrně dlouho. Letos v březnu jsme na albu začali pracovat a v srpnu bylo hotové.

Přesně tak. Původně se mělo jmenovat JVW Tribute. Ten název ale nekorespondoval s tím, že na něm jsou české písně. Mohl jsem samozřejmě na album napsat, že je to pocta, ale nakonec jsem se rozhodl pro název Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha.

Hrábli jsme do jejich písniček tak, jak to dosud nikdo neudělal. Dali jsme jim jazzovou podobu a já měl najednou pocit, že kdybych na album napsal, že je to pocta, bude to příliš troufalé. Někomu by se mohlo zdát, že takový zásah do původních verzí písniček žádná pocta není. Takový názor samozřejmě respektuju.

Když zpívám podruhé totéž, dovolím si ji pozměnit. Když ji ale zpívám poprvé, vždycky tak, jak byla napsaná od Ježka. Občas jsme však změnili harmonii, tedy použili jsme pod melodii jiné akordy.

Život je jen náhoda. Říkal jsem si, že než bychom ji nahráli jednoduše s kytarou nebo pianem, raději ji vůbec nenatočíme. Nakonec se ale Matej Benko rozhodl zaranžovat ji tak, jak je na desce. Já byl dlouho proti, bránil jsem se vydat ji v této podobě. Potom jsem si ji ale poslechl třikrát za sebou a začala se mi líbit.

V našem podání vyžaduje větší pozornost. Rozhodně nezabere na první poslech. I když po tom, co jsme ji zahráli na křtu a měla v podstatě jeden z největších potlesků, si netroufám to jakkoli předvídat.

Mně osobně se líbí Kat a blázen. Také Stonožka, ve které zpívá Zdeněk Svěrák. Původně jsme ji moc neřešili. Pak ale přišel do studia Zdeněk a dal jí takové světlo, že se úplně rozzářila. Mám rád i písničku Tři strážníci. Hostují v ní Jirka Macháček a Ondra Brzobohatý, protože vyžaduje trochu hereckého umu. Je to vlastně taková scénka.

Když jsem mu zavolal a vysvětlil, jaký mám nápad, odpověděl, abych mu naši představu Stonožky poslal mailem. Odeslal jsem mu verzi nahranou ve zkušebně a týden se nic nedělo. Říkal jsem si, že ho asi nezaujala, anebo nemá čas.

Po sedmi dnech, kdy už jsem mu chtěl napsat připomínající mail, jsem našel ve své schránce mail od něho. Stálo v něm, že do toho rád půjde, ale ať mu napíšu, kdy bychom měli natáčet, protože o prázdninách nerad opouští chalupu. Odpověděl jsem mu, že to klidně přijedeme natočit na jeho chalupu, a on mi odepsal, že třeba bude ošklivo a dorazí za námi do studia Sono, kde jsme natáčeli. To se také stalo.

Natočené jsme to měli za hodinku, ale Zdeněk s námi ve studiu ještě asi tři další hodiny zůstal a živě se zajímal o to, jak jsme písničky vybírali a aranžovali. Napsal mi navíc k albu moc krásnou předmluvu. Myslím, že mi ho tím pomohl obhájit.

Jsou to standardy, které existují bezmála osmdesát let. V hudbě může každý vzít jakoukoli písničku a zahrát si ji, jak chce. Podle mě je to tak správné, písničky by měly žít dál.

Ano, možná by Ježek na ty naše verze koukal s otevřenou pusou. Já si ale spíš myslím, že by byl rád, že jim někdo dal současný jazzový zvuk. Byl bytostný jazzman, podle mě to byl tak trochu český George Gershwin. Proto jsme přesvědčeni, že jsme neudělali nic špatného. Doufám, že mě nějací ježkofilové nebudou na ulici napadat.

Já si naopak myslím, že jsme ty písničky udělali moc hezky.