Proč si muslimští teroristé říkají synové revoluce?

To je lež, nejsou synové revoluce, ale řekl bych o nich spíš, že jsou synové diktatury. Doba krále Hasana II. byla plná bezvýchodnosti. Z toho důvodu jsem odešel do Paříže a pak do New Yorku. Mladí lidé neměli perspektivu. Nakonec i proto jsem napsal knihu Boží koně ze Sidi Moumen, kde jsem se pokusil vykreslit nuzné poměry, jež je vedly třeba až k sebevražedným atentátům. Jsou ale vinni kluci, kteří hráli fotbal na hromadách odpadků? Někteří je mají za teroristy, já bych o nich mluvil spíše jako o obětech.

Jste přesvědčen, že příčinou fanatického terorismu je bída?

Chudoba je hrozná věc. Kdo neviděl slumy kolem měst, nic o tom neví. U nás je průměrná mzda na měsíc takových dvě stě eur, ale lidé ze slumů musejí existovat se stovkou. Žijí bez perspektivy a mafie, i ta náboženská, jim cosi nabízí. Má peníze i cíl, byť je nelidský. Přitom křiví islám, který je mírumilovné náboženství. Sám jsem muslim, ale nikdy by mě nic takového, čemu se oddávají sebevražední atentátníci, nenapadlo. Terorismus je projevem intelektuální a ekonomické chudoby.

A jak lze proti němu bojovat?

Kulturní aktivitou, vzděláním. To je nejpodstatnější. I díky výdělkům z románu Boží koně ze Sidi Moumen jsme ve slumu u Marakéše otevřeli centrum. Je tam kino, knihovna, divadelní sál, počítačové centrum s internetem, kam má každý přístup.

Já i moji přátelé tam prodáváme obrazy a z jejich prodeje centrum financujeme. Promítáme také film, který byl podle mého románu natočen. Bez vzdělání, jež dá lidem větší rozhled, to prostě nejde. I když se správně říká, že se člověk musí nejdřív najíst, aby se mu rozsvítilo v hlavě. O to se snažíme ze všech sil.

Kdy jste malíř a kdy prozaik?

Maluju stále. Je to moje druhá přirozenost. Každý den začínám v sedm hodin. Víte, malířství vyžaduje disciplínu až vojenského charakteru. Je to řehole. Ale krásná. Jsem také rád, že mohu s dcerou posnídat. To jsem hodný otec.

Psal jste už doma, ale prosadil jste se nakonec v Paříži. Jak na ni vzpomínáte?

V Paříži jsem pociťoval svobodu, volnost, bez které se nedá plnohodnotně žít a tvořit. A našel plno přátel, kteří mě podporovali. Už jsem měl zkušenost z domova, kdy jsem psaní vnímal jako pomstu za nelidskost. Jako zázračnou zbraň, řečeno slovy Aimého Césairea. Literaturou a poezií proti nelidskosti. S nynějšími poměry za Muhammada VI. se naše dřívější zkušenost nedá vůbec srovnávat.