Francouzský básník Guillaume Apollinaire tvrdil, že Kubišta byl kubistou už ve chvíli svého narození. Kdy se ale s kubistickým uměním opravdu setkal?

Je známo, že byl prvním z českých malířů, který v Paříži objevil kubistickou malbu a ihned o tom informoval své umělecké přátele Beneše a Fillu. Pro něj osobně šlo o silný podnět.

Byl duší fauvista, uctívaný i mnoha německými expresionisty, pod vlivem kubismu ale ztlumil svou barevnost a začal budovat kompozici kubisticky. Ovšem jinak než to dělali Picasso nebo Braque.

Vytvořil si osobitý styl, který byl výlučný i ve Francii nebo v Německu. Systematicky třeba při komponování pracoval se zlatým řezem, což dokládají zejména jeho skvělé kresby.

Kubišta mi vždy připadal jako tvořivý kubistický umělec a Emil Filla téměř jako imitátor Picassa. Došlo mezi nimi ke střetům?

Kubišta byl samotář a individualista, navíc velice vzdělaný teoreticky, od geometrie až po filozofii. Poměrně záhy začal modernímu umění nedůvěřovat a stal se jedním z jeho prvních kritiků. Chyběla mu v něm metafyzika. O Fillovi tvrdil, že jeho obrazy jsou krásné, ale vadilo mu, že pouze napodobuje Picassa. Dokonce si kladl otázku, zda je opravdu tvořivý umělec.

A co na to Filla, který byl známý jako nekompromisní diskutér?

Filla se nikdy proti Kubištovi neohradil, vyjadřoval se spíše nepřímo. Třeba veřejně zatracoval barokního francouzského malíře Poussina, ale vyzdvihoval jeho současníka Caravaggia. Nepřímo tím šel proti Kubištovi, který Poussina kopíroval a tvrdil o něm, že to je opravdový génius, inspirující svým klasicismem moderní malířství.

Mělo Kubištovo umění ve své době ohlas v zahraničí?

Podle tvrzení malíře Williho Nowaka navštívili v roce 1911 Kubištu v Praze Ernst Ludwig Kirchner a Otto Mueller, protagonisté německého expresionismu. Kubišta díky nim navázal kontakty s drážďanskou skupinou Die Brücke a s představiteli Nové berlínské secese. Na třech výstavách v Berlíně představil soubory obrazů, které ani v Praze nevystavoval. A prostřednictvím Německa ho znala celá střední Evropa. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby předčasně ve věku čtyřiatřiceti let nezemřel na pandemii španělské chřipky.

Nicméně Kubišta se nakonec rozhodl pro povolání vojáka. Proč?

Byl nemanželské dítě z vesnice, trvale mu scházely peníze. Matka byla navíc duševně nemocná, což se dosud nevědělo. Z existenčních důvodů vstoupil do armády, stal se hlavním dělostřelcem v chorvatském přístavním městě Pule.

Dostával pravidelný plat, a to mu dovolilo splatit dluhy a dokonce i půjčovat přátelům, zejména Janu Zrzavému. I na vojně nepřestával malovat. Známe obrazy krajin, které dával jako dárky ostatním důstojníkům.

Proč jste nazvali výstavu malíře Bohumila Kubišty Zářivý krystal?

Název je metaforou. Sám Kubišta v roce 1912 napsal, že by chtěl vlastní jádro umění vyjmout jako zářivý krystal z bezcenné horniny, že by chtěl, aby pak diváky uchvátilo silou své zářivé energie a aby všednostmi otupenou lidskou duši přivedlo k poznání nových pravd. Oslovilo nás to, takže jsme jeho názor pojali jako devízu výstavy.

Celá generace neviděla soubornou Kubištovu výstavu, ta poslední byla v roce 1993 v Praze. Přesto Kubištův odkaz v českém umění trvale žije…

Snažíme se to naznačit v druhé části ostravské výstavy, která představuje reflexe jeho tvorby. Jako první na něj reagovala generace výtvarníků nastupující po roce 1918 a souviselo to se značným ohlasem jeho posmrtné výstavy v roce 1920, kterou připravil Jan Zrzavý.

Devětsil spatřoval v Kubištovi Jana Křtitele moderního českého malířství. Pak tu je druhá vlna zájmu a týká se generace, která si vzala jeho osobu jako morální imperativ v druhé polovině padesátých let. Ale návaznost najdeme i v současném umění.

A jako trvalý inspirační podnět se ukazuje Kubištův zájem o uplatnění geometrie a zlatého řezu v malířství, jeho smysl pro barevné harmonie, cesta od tělesného ke spirituálnímu a autorská sebereflexe, kterou vyjadřuje početná řada jeho autoportrétů.

Léta se zabývám tvorbou Karla Malicha a při přípravě ostravské výstavy jsem našel další propojení, které má s Kubištovým odkazem.