Váš film Post coitum přišel do kin a nebyl kritikou vstřícně přijat. Vy s těmi kritikami nesouhlasíte a dokonce jste proti nim protestoval. Proč?

Negativní kritika mě překvapila i nepřekvapila. Všechna má díla v minulosti byla "pokřtěna" podobně. I tehdy šlo o kritiku účelovou, která se netýkala podstatných věcí. Ale zároveň jsem byl zvyklý i na renomované profesionální recenze, které si všímaly výrazových složek filmu. Rozebíraly hudbu, střih a obrazovou stránku.

V kritikách na Post coitum jsem si přečetl, že Franco Nero má zarostlá záda, že v sexu není vlastně nic vidět nebo že kromě jedné není žádná herečka hezká... Vždycky jsem si myslel, že toto může zajímat nanejvýš bulvár a ne filmového kritika.  

Jenže oni vám především vyčítají další věci, například to, že postavy jsou karikaturami, nálepkami, že se nejedná o plnokrevné charaktery.

Vždy jsem točil filmy pro lidi a Post coitum je určen mladým. Film je vystavěn zcela experimentálně, podobá se počítačové hře. Každá postava je ikonkou s určitým znakem charakteru. Snažil jsem se tak ukázat přeestetizovanost doby, ovlivňované třeba reklamou.

Použil jsem i stylizované dialogy, které do našeho života vnesla telegrafická řeč internetu a esemesek. Moji hrdinové mluví banální řečí, ale copak není naše doba banální? Hledání lásky se mění v promiskuitu, ztrácí se hranice mezi skutečnou láskou a sexem. Nezapomínejte, že charaktery z mého filmu nepředstavují karikatury, ale prototypy lidí této doby.

Psali také, že využíváte klišé.

S tím nemohu souhlasit. Klišé by podle mě bylo, kdyby moji protagonisté představovali běžné typy jako například mladíka umírajícího na AIDS, nenapravitelného narkomana, unuděnou paničku či zoufalého bezdomovce, jenž vzpomíná na staré lepší časy. V Post coitu jsem naopak udělal zoufalce z lidí, kteří jsou finančně zajištěni a nic jim neschází - tedy kromě citu. Takových najdete v naší době víc než dost.

Moje předchozí filmy, ať už Zběhové a poutníci nebo Nejasná zpráva o konci světa, vyprávějí o hledání Boha, o čemsi duchovním, co nám schází. Ale Post coitum je filmem o hledání člověka. Mně se už neztratil Bůh, mně se ztratil člověk. Dnešní lidé se setkávají, spí spolu a lžou si. Lže reklama, lžou politici. Častokrát lžeme dokonce i ve jménu pravdy...

Tak by Vás nemuselo překvapovat, že i umělecká kritika lže..., pokud, jak říkáte, lže. Anebo že už není nějakým arbitrem dobrého vkusu. Může na filmy nanejvýš upozorňovat nebo posuzovat, jestli ten který tvůrce má co říct.

Tak k čemu potom je? Kritik by měl otevřít film jako hodinky, podívat se do nich a poznat, že neukazují čas, protože se ulomilo kolečko. Post coitum má tři vrstvy a oni nepostřehli ani tu první. Někteří mě odsoudili za věci a scény, kvůli kterým jsem film vůbec natočil. Pro jedny je amorální, pro jiné nudný.

Rovněž mi vyčítají, že nejsem dost realistický a že neukazuji morální východiska. Ovšem představte si mě, jak moralizuji - v mém věku! Jeden z kritiků si ani neuměl správně spočítat devět hlavních postav. Chce po mně, abych dělal filmy o současnosti jako jsem točil kdysi, když jsem měl zákaz...

Filmová kritika je u nás zcela nefundovaná, prvoplánová, nedokáže rozpoznat ani žánr filmu, natož se shodnout nad výkonem třeba Jiřího Langmajera, ačkoliv je zcela jednoznačný.

Proč by se měla kritika shodnout? Každý do svého pohledu vnáší něco svého, má svůj názor. Vyžadovat objektivitu je naivní.

Souhlasím, ale mnohému nerozumím. Některé názory jsou až podezřele stejné. Například když kritici třech největších deníků Práva, Dnes, Lidových novin a magazínu Cinema ocitují jednu stejnou větu jako odstrašující příklad nezdařeného díla: "Je to jako tenkrát ve Woodstocku". Sotva slyšitelně ji pronese Franco Nero na rockovém koncertu v okamžiku, kdy se sbližují dva lidé. Kromě ironie v ní přitom není nic, co by stálo za zmínku! Tahle vzácná shoda u jediné bezvýznamné věty. Nezdá se vám být podezřelá?

Přitom můj kameraman, střihač či hudební skladatel si o své práci nepřečtou vůbec nic. Takhle tendenčně postavená kritika nemá seriozní znalosti o výrazových prostředcích filmu, ani stejný metr na každého tvůrce. Hýčká ty, kteří namísto filmu natáčejí televizní inscenace a tleská pokusům o regionální film. Jenže takové snímky jen těžko osloví filmového diváka za hranicemi České republiky.

Věříte, že vám kritika ubrala diváky? Má vůbec takovou moc, když kolem filmu už funguje obrovská reklama? Na Post coitum visely billboardy a plakáty po celé Praze.

Podle názoru producentky ano. A to hlavně po premiéře, kdy bývá diváků nejvíc. Pokud má člověk zaplatit stovku za něco, o čem se píše, že je výkřik nudy, je logické, že si to s největší pravděpodobností rozmyslí.

A co když ti kritici mají pravdu?

Jde o film pro tuto dobu. Samozřejmě, bylo by pro mě snadnější hrát si pořád na stejném písečku a vyrábět stejné magické figurky. Mám se tvářit, že život okolo mě i samotné filmové umění se nezměnily? Post coitum jsem nenatočil pro kritiky, ale pro vnímavého, inteligentního diváka.

Kdyby neexistoval internet, možná bych si myslel, že takový divák už ani neexistuje... Potěšila mě bouřlivá odezva, když na internetu denně diskutovalo přes dva tisíce uživatelů, ze kterých většina lépe pochopila moje záměry než naše neprofesionální kritika.

Co si myslíte o tom, že vaše producentka a partnerka Deana Horváthová zvažuje podat žalobu na české kritiky? Není to trochu komické a trochu jako z minulého režimu?

Mel Gibson natočil Ukřižování Krista, aby tím ukázal zkaženost lidstva. A já jsem natočil Post coitum o zkaženosti lidí, abych byl pak ukřižován... (smích). Podnikat kroky, které máte na mysli, je spíš záležitostí producenta.

Já jenom říkám, že dnešní kritika na mě působí stejně tendenčně jako dříve, dokonce až komicky. Smutné je jenom to, že dnešního diváka znechucuje a odrazuje od zhlédnutí domácího filmu - ať už jde o debut, experiment nebo žánr, jemuž při svém omezeném vnímání nerozumí.

A když jsme s Deanou chtěli s některými kritiky promluvit a vyjasnit si své názory, odmítali se o tom s námi bavit nebo se dávali dokonce zapírat. Připomíná to naivní dětskou hru - hodit po někom kámen a pak se schovat za bezpečnou zeď redakce...