Článek
Kdo vás nejvíce na začátku ovlivnil?
Otec, protože od něj jsem si sám půjčoval jeho aparát Leica. Focení mě bavilo, ale mým snem už na obecné škole bylo stát se fotolaborantem v ČTK. Asi proto, že kamarád ze Židlochovic, odkud pocházím, vykonával v Brně toto povolání.
Pamatujete si na své první fotografie?
V jedenácti letech, na jaře 1945, jsem udělal pár snímků sovětských vojáků při osvobozování Židlochovic. Dokonce se mi podařilo zachytit i kus našeho domu s částí německého nápisu Mit Adolf Hitler. Ale víte, co mě dodnes nejvíce mrzí? Při vyvolávání filmu jsem dal málo vývojky a film se vyvolal do poloviny a už se s tím nedalo nic dělat.
Proč jste ale potom dělal zkoušky na FAMU na obor filmová kamera?
Tenkrát mě práce kameramana hodně zajímala. Jenže mi chyběla maturita, což byl problém. U přijímaček mi ale pan profesor Bělovský poradil, abych si ji udělal na grafické škole. Tak jsem ho poslechl a po maturitě přišla vojna, kde mi bylo umožněno pracovat jako fotograf pro Armádní film, což byl dobrý základ. No a díky tomu mi nabídla zaměstnání fotoreportéra Československá tisková kancelář.
Co obnášela tehdy práce fotoreportéra ČTK?
Nejdřív každého nováčka čekala práce v laboratoři, to mě ale bavilo, a navíc se tam člověk naučil základy řemesla. Četka byla tehdy opravdu elitní agentura, dá se říci, že fotograf odtud měl určitou výsadu a dostal se téměř všude. Tehdy jsme žertem říkali, že fotografujeme témata od zemědělství po Hrad. Ovšem postupem času jsem se stal specialistou na kulturu.
Jak se tehdy fotografové k sobě chovali?
Musím říci, že výborně. Tenkrát nás bylo málo a všichni se k sobě chovali kolegiálně. A hodně si pomáhali. Když třeba někomu nevyšel snímek, tak ustřihl kamarád okénko svého filmu a dal mu ho. Hodně jsme také o fotografii mluvili a vyhodnocovali, co se povedlo, a co ne.
Stalo se vám někdy, že jste propásl ten správný moment?
Na Pražském jaru jednou slavný dirigent Herbert von Karajan zakázal jakékoli focení. Jenže já musel obrázek přinést. Tak jsem se zabalil do závěsu u varhan ve Smetanově síni a pár momentek udělal. Povedly se a možná to bylo i tím zákazem. A jednou jsem málem prošvihl přílet předsedkyně Československého svazu žen Marie Kabrhelové. Tehdy jsem pracoval v časopisu Vlasta. Přijel pro mě řidič, a protože bylo dost času, poslal jsem ho na balkon a šel uvařit kávu. On si sedl na čerstvě žlutě natřenou židli v zánovních texaskách z Tuzexu. Takže jsme čistili kalhoty, kvůli tomu přijeli na letiště pozdě a Kabrhelová nikde. Nakonec jsem ji objevil v salónku a fotky přece jen pořídil.
Fotil jste i válku ve Vietnamu. Tam vás poslala ČTK?
Ano, bylo to v roce 1968. Odletěl jsem na několik týdnů do Hanoje. Byl tam též kameraman Krátkého filmu Míla Třešňák. Podruhé jsem byl ve Vietnamu už v době míru. Mnoho fotografií vyšlo v našem i zahraničním tisku. Zažil jsem americké nálety, jejich letadla sledoval na obloze a viděl i jednoho sestřeleného pilota. Vozili nás také po provinciích, kde probíhaly boje. Série záběrů z válečného Vietnamu později získala Hlavní cenu v celosvětové soutěži Mír Vietnamu, vyhlášené Mezinárodní organizací novinářů.
Zažil jste někdy nějakou cenzuru?
Až potom, při výstavě snímků z Vietnamu. Krátce před zahájením přišel vietnamský velvyslanec a tomu se nelíbilo třeba to, že dítě má holý zadek nebo otrhaný slamák. A všechna sporná místa se musela přelepit černou páskou, protože na výměnu fotek už nebyl čas. Hodně mě to naštvalo a chtěl jsem tu výstavu zrušit.
Jak se chovaly tehdejší celebrity k fotografům?
Bez problémů. Třeba slavnou herečku Olgu Schoberovou jsem mohl fotit dle své libosti. Na nákupech ve městě i u ní doma. Stejné to bylo i s Chrisem Barnardem, který vymyslel metodu transplantace srdce, nebo se spisovatelem Sartrem.
Ani na filmovém festivalu v Karlových Varech nebyl problém. A to tam jezdily opravdové hvězdy 60. let jako Claudia Cardinalová a Pierre Brice. Všichni ti slavní lidé věděli, že je publicita pro ně důležitá a na druhou stranu nebyli u nás žádní paparazzi. Byla prostě jiná doba.