Na albu ubylo šansonu a přibylo rocku. Proč ta změna?

Život není náhoda, jak se zpívá v té krásné písni W and V, ale myslím, že život je změna. Mám změny rád a domnívám se, že nemá smysl vydávat stále stejné album s jinými písněmi.

Ona si o to řekla Lili Marlene sama… Písničky vznikají v nějaké atmosféře a tahle je jiná než před šesti lety.

Na koncertech nám ty futuristické šansony, jak jsme naší tvorbě s trochou nadsázky dříve říkali, takříkajíc vytvrdly v současnou podobu. Nějak s přibývajícím věkem přibývá i razance. Kupodivu.

Došlo ve vašem přístupu k muzice ještě k nějaké další změně ve srovnání s minulým albem Tango Desolato?

Došlo třeba ke změnám v obsazení kapely. Když na bicí hraje devatenáctiletý chlapík, tak i pokročilí bardi pookřejí. A bardky též. Také jsme cítili, že náš smutek je v toku času náhle trochu víc expresivní. Rozhodně se při tomhle rockovějším aranžmá víc bavíme. Ale třeba bude příští deska akustická nebo minimalistická nebo kubánská…

Mezi prvním a druhým albem je šest let. Proč tak dlouhá doba?

Bože, to to letí… Navíc jsme nijak nespěchali. V mezičase jsem kromě jiného dělal scénář a hudbu k filmu Juraje Herze T. M. A., ve kterém hrála i naše zpěvačka Dáša Součková, a před časem jsem zkomponoval hudbu k baletu Periferie, který se s úspěchem hrál v libereckém divadle F. X. Šaldy a jehož záznam bude k vidění na ČT Art. Shodou podivných okolností v tom představení zpívá písně Lili Marlene a roli vypravěče hraje ta samá Dáša Součková.

Stejně jako v minulosti v Precedens ve spojení s Bárou Basikovou jste psal písničky pro zpěvačku, je to tak i tentokrát. Jaký je rozdíl v tom, psát pro Basikovou a Součkovou?

Rozdíl v tom pociťuji zásadní. Bára v podstatě interpretovala mé názory na svět, ale pro Dášu vytvářím jakési osobní příběhy, tedy snažím se psát názory a pocity ženské. Ona není jen Dáša Součková, ale trochu i nešťastně zamilovaná vražedkyně a femme fatale jménem Lili Marlene. Její texty nejsou univerzální a přenosné. Myslím, že většinu z nich nemůže zpívat nikdo jiný než ona. Někdy říkám, že Lili Marlene je taková odvrácená tvář Precedens. Ale ta tvář ve stínu, jak je patrné i na fotce Terezy z Davle na obalu nového alba Vrány a havrani, mrká okem. Nebereme se zcela vážně.

Je pro vás opravdu tak lehké psát písničky pro ženu?

Ano, ženský svět je mi bližší než ten druhý. Nesnáším čistě mužskou společnost – oni i ti muži, nemající ve svém kruhu ženu, pustnou a jsou jaksi poloviční. Ale na novém albu trumpetista Míra Barabáš zpívá můj svrchovaně mužský až machistický text – jmenuje se 120 dnů. Inspirací mi byl život a dílo markýze de Sade. Ten jistě zženštilý nebyl ani omylem. Tím jsem, myslím, svůj literární feminismus definitivně postavil na hlavu.

Je Lili Marlene seriózní kapela, anebo jenom projekt, k němuž se vracíte vždy jen na nějaký čas?

Ve spojení slov seriózní kapela cítím neřešitelný paradox. To by mí milovaní Doors asi neobstáli… Seriózní kapela – to je něco jako anarchistický herbář? Ale vážně – Lili Marlene má kontinuální vývoj. Je pravda, že nehrajeme často, ale třeba namísto objíždění letních festivalů jsme letos zahajovali ten největší a nám nejbližší – Colours of Ostrava.

Pravidelně koncertujeme v naší milované pražské Malostranské besedě. Tam jsme zkoušeli s Precedens a Bárou, poprvé jsem tam slyšel zpívat Dášu, která zde dělala i barmanku, založili jsme tam Lili a nazkoušeli první repertoár. A pokřtili jsme tam i nové album Vrány a havrani.

V Besedě budeme k vidění a zejména slyšení také 6. října a 11. listopadu. Věřím, že předvedeme seriózní výkon a uděláme si s publikem hezký mejdan.