"... já věřil, že explosionalismem za dva měsíce rozházím svět, a ono se nic nestalo. Ale já věřím a ukládám si cíle dál..." - psal Vladimír Boudník v září roku 1949 svému bývalému spolužákovi ze Státní grafické školy Milanu Bubákovi. Explosionalismus byla jím vymyšlená metoda, jak ovlivnit všeobecné přijímání a chápání umění. Vycházel v ní z myšlenkové asociace, ze schopnosti lidí vybavovat si z nahodilých tvarů obdobné shodné objekty, viděné již někdy dříve. Pokud je tvar na ploše, např. ve skvrně, stačí v něm viděnou představu obtáhnout, zafixovat, a dílo je na světě. Na jaře toho roku vydal prvé dva manifesty explosionalismu a dále se touto myšlenkou intenzívně zabýval.

Byl k ní přiveden dosavadní neblahou zkušeností, když za 2. světové války při totálním nasazení v Německu byl často svědkem zániku konvenčního umění. Několikrát viděl, jak umělecké předměty při bombardování měst snadno podléhají zkáze. Snažil se proto pomocí představivosti vytvořit takový typ umění, který by nemohl být zničen, pokud bude lidstvo samo existovat. Dle jeho návodu se "každý může stát umělcem" a "obrazotvorností člověka se promění pracovní prostředí v ocelárnách, na staveništích, v lomech atp. v galerii, rovnající se galeriím v běžném slova smyslu".

Akty na ulicích

Na podporu oné teorie, ještě před maturitou v roce 1949, vyšli s Boudníkem do uliček Starého Města spolužáci ze Střední grafické školy Zdeněk Bouše, Jan Reegen, Josef Krauer, Václav Braný, Jiří Šmejkal a několik dalších. Inspirovali se skvrnami na zdech domů s narušenými omítkami, které překreslovali na papír do konkrétních tvarů, někdy skvrny dotvářeli přímo na zdi, nebo nakonec příslušný vybraný shluk skvrn jen vymezili paspartou a slovním doprovodem s pomocnými gesty je předváděli veřejnosti.

Právě ten slovní doprovod a diskuse s diváky byly důležitou složkou těchto tzv. Akcí na ulicích a Boudník z nich čerpal další podněty pro rozvíjení své činnosti. Akce byly někdy velmi bouřlivé, pokud si nahodilí diváci počali ujasňovat a mezi sebou vzájemně vysvětlovat svůj postoj k danému tématu. Několikrát zasáhla i policie a srocení kolem malířů rozpustila, když dav počal překážet dopravě.

Kamarádi odpadávali, nakonec chodil Boudník tvořit do ulic sám, několikrát ho doprovázel Bohumil Hrabal, od roku 1953 se k němu připojoval Stanislav Vávra. Vydržel to až do roku 1957. Ale ačkoliv se snažil o své činnosti i nových poznatcích z ulic pomocí dopisů a zasíláním nových pojednání informovat tisk a kulturní organizace, stejně zase tak moc "se nic nestalo". O jeho metodu i osobu projevili zájem pouze psychiatři.

Boudníkova veškerá snaha o rozpoutání odborné debaty na kulturní frontě skončila neúspěchem a desítky jeho dopisů v redakčních koších. Pouze Ervín Hrych v Mladé frontě 22. 9. 1957 uveřejnil článek Ještě o skvrnách aneb Ozvala se, ve kterém se snažil Boudníka a jeho metody lehce zesměšnit, ale přitom v něm citoval podstatnou část manifestu explosionalismu, což Boudník považoval za úspěch - bylo to první oficiální zveřejnění jeho myšlenek.

Účelové směřování k abstrakci

V té době si byl Vladimír Boudník již vědom určité naivity i neuskutečnitelnosti své teorie a manifesty a poznámky explosionalismu používal pouze jako důkaz své snahy o původní tvorbu, která se neustále vyvíjela.

Již při malování na ulicích si z reakcí diváků vyvodil, že mnozí tíhnou k nefigurativním, abstraktním projevům, že je více vzrušuje tah a průběh linky a napětí mezi barvami a tvary nežli konečný konkrétní obraz skutečnosti. Začal se tedy tímto poznatkem soustředěněji zabývat a zaměřovat tím směrem svoji výtvarnou orientaci. A tak v letech 1955-1957 byla jeho - zejména grafická - produkce již převážně abstraktní.

Když jsem ho v roce 1959 v ČKD Přístroje (bývalé Aerovce) poznal, pracoval zde jako dílenský rýsovač. Opustil původní zaměstnání grafika v propagačním oddělení národního podniku Kovoslužba, a "aby si zachoval svobodu tvorby", odešel do výroby.

Měl za sebou již 1. samostatnou výstavu grafiky v Bruselu (Galerie Les Contemporains) v době konání světové výstavy EXPO 58 a kamarády, známé i odborné kruhy zahrnoval svými "aktivními grafikami". Byly produktem fabriky, reakcí grafika na prostředí i materiál a nástroje tam používané. Spolupracovníkům se ony "stopy nástrojů a materiálů" všeobecně líbily. Boudník své grafické experimenty neustále rozšiřoval, vynalezl "strukturální grafiku" a z pevných matric tiskl nádherné barevné monotypy, které rozdával.

Čas výstav

V oné době socialistického realismu byly Boudníkovy grafiky nevystavitelné, nikde v oficiálních výstavních síních se nemohlo něco podobného objevit, ideologická cenzura to nedovolovala. Vystavoval je tedy od roku 1955 pravidelně v továrně v rámci lidové umělecké tvořivosti (vedl tam výtvarný kroužek ROH).

Někteří umělečtí kolegové mu tuto možnost až záviděli, neboť jako členové Svazu takové možnosti neměli. (Ale svých jiných výhod se vzdát nechtěli.) Výstavy vidělo hodně lidí, přicházeli i zájemci zvenčí. Ale veřejný ohlas byl opět minimální, zase "se nic nestalo".

V roce 1962 mu udělali výstavu Poláci ve Varšavě (Galeria Krzywe kolo) a odtud jeho grafiky přeletěly oceán do USA (Miami Museum of Modern Art). Ale přece jen i doma Boudník někam pronikl - výstava hostů Hollara, Rychnov 63, výtvarná kritika ho objevila a počala respektovat.

V tisku se o něm objevovaly zasvěcené zmínky, později i odborné články. Bohumil Hrabal o něm napsal povídku Automat Svět, kterou Věra Chytilová převedla do filmové podoby a Boudník v ní hrál sám sebe. Ale vše šlo strašně pomalu, Boudník trpěl tím věčným čekáním.

V zaměstnání musel v relativní špíně a nepochopení tvrdě pracovat, grafiky tiskl po nedělích a nocích. Rozbila se mu rodina, manželka odešla na Slovensko k rodičům, rozvodové a následné nepochopitelné trestní řízení pro "napadení veřejného činitele" ho psychicky velmi zranilo. Sedávali jsme spolu o svačinách na konci řady stolů v kantýně, dívali se na kouřící komíny vysočanské spalovny a Vladimír vyprávěl...

Přes nešťastné rány osudu se nevzdával, tvořil dál, vznikaly další cykly grafických listů. Konečně se dočkal výstav i v Československu (Liberec 1964, Praha 1965) a byl přijat za člena Svazu výtvarných umělců. Uvažovalo se o vydání monografie a celkovém zhodnocení jeho přínosu pro české poválečné umění, ale vše dopadlo jinak.

Odkaz Boudníkův dodnes živý

Po jeho nešťastném úmrtí v roce 1968 dokonce hrozilo, že na něho bude zapomenuto. Spolek přátel Vladimíra Boudníka mu sice uspořádal několik posmrtných výstav a i jinak se staral o jeho odkaz, ale normalizace postupně ochromovala jeho možnosti a k nedožitým šedesátým narozeninám Vladimíra Boudníka v roce 1984 už byla Praha pro výstavu jeho díla opět nedobytně uzavřená.

Přece se však s určitými problémy podařilo k tomuto jubileu vystavit jeho grafiku v Liberci, Brně a Ostrově nad Ohří. Ty výstavy byly důležité, protože z neinformovanosti Boudníkovu osobnost již více obestírala šířící se samizdatová legenda "něžného barbara" než skutečnost. Mnozí lidé začali Vladimíra považovat spíše za vymyšlenou postavu Hrabalovy prózy nežli za skutečného předního českého výtvarníka.

Po změně z totalitního na demokratické uspořádání společnostik se překážky pro vydání monografie Vladimíra Boudníka neodstranily, pouze se změnily. Politické důvody nahradily problémy ekonomické. Poměrně obsáhlý katalog z jeho výstavy v roce 1992 v Praze v Domě U kamenného zvonu ji nemohl nahradit. Teprve nyní, v roce 80. výročí Boudníkova narození, k jejímu vydání konečně dochází.

červen 2004

Dopis Vladimíra Boudníka adresovaný malíři Eduardu Ovčáčkovi

Vážený příteli.

Děkuji Vám za Váš dopis. Četl jsem jej několikrát po sobě. Po svých mnohaletých neúspěších těžko přivykám skutečnostem posledních měsíců - avšak souhrn skutečností oněch posledních měsíců - či jednoho, dvou let staví myšlenky a návrhy Vašeho dopisu do reálného světla.

Váš návrh na uskutečnění společné konfrontace je nesmírně důležitý. - Konfrontace by dala faktický důkaz o stavu nefigurativního (abstraktního) umění v našich zemích - jmenovitě pro oči ciziny. Doposavad byly zahraniční úsudky formulovány na základě shlédnutí prací jednotlivců a často více - než samotné umění - působil osobní vztah umělce k cizím divákům. - Ať již to byla znalost řečí, příjemné prostředí atp.

Snad je Vám známo, že koncem minulého roku se konal ve Varšavě sjezd výtvarných kritiků. Část účastníků toho sjezdu se vracela domů přes Prahu - někteří z nich se seznámili s naší abstraktní tvorbou. Ve výtvarném zahraničním časopise vyšel v minulých týdnech kritický článek, který z nás činí bezmála závislé epigony, jež jsou odkázáni na cizí vzory - bez vlastního vývoje. Dokonce prý měly být napsány věty v onom smyslu, že někteří z výtvarníků aby zastřeli svou závislost na polské abstrakci, nepřiznali návštěvu v Polsku (a pisatelka kritického článku si prý tento fakt musela ověřit na jiném místě)

- Dále je na vývoj naší abstrakce přisuzován vliv španělské školy a na jednotlivce vliv italského malíře Buryho. Osobně nemohu popřít, že na kvantitativní rozmach v abstraktních snahách měla bruselská výstava EXPO 58, ale mám dojem, že daleko podstatnější je, všímat si vlastního vývoje abstraktních snah, jež vyplynuly absolutně nezávisle na cizině a z citové a rozumové sepjatosti výtvarníka s prostředím a dobou. V předchozích dopisech odeslaných do Bratislavy jsem psal o těchto faktech obšírněji. - Možná jste s jejich obsahem seznámen, tudíž Vás nechci unavovat opakováním.

Jenom chci znovu zdůraznit, že abstraktní vývoj v Praze se po řadu let (od r. 1949-1955) utvářel na základě sta a sta experimentů, osobních polemik s lidmi v pražských ulicích, na pracovištích. Šest let úsilí je pojednou odhozeno na smetiště a mnozí se spokojují tím, že je několik cizinců vzalo svým způsobem na vědomí. Stačí jim, že jim bylo určeno příslušné pořadí "v nouzové nadstavbě" vysoko nad pevnými základy.
(...)

Nyní k Vašemu návrhu ke společné schůzce. Chtěl bych Vás ušetřit zklamání z výsledků, jež možná od schůzky se mnou očekáváte. Snad mám schopnost (či lépe - měl jsem) bojovat léta za uznání myšlenky, ale v těch nejbouřlivějších letech 1949-51, kdy jsem realizoval v pražských ulicích přibližně 120 diskusních táborů někdy i za účasti 200 lidí, v době, kdy jsem v diskusích vzdoroval mnoho hodin opozici a všem stupňům urážek, byl jsem více méně anonym a člověk, jež se ve styku s jedinci stával bezmocným, zmožen bezpočtem osobních komplexů.

- Takřka jsem neměl žádost na životní výhody v roce 1950 na př., jsem spal 3/4 roku na půdě cizího činžovního domu a mým konfortem byla hromada skleněné isolace, starý kokosový koberec, dvě plechovky na vodu, dřevěná bedna, dvě úzké deky a miniaturní petrolejová lampa a plat 2300 Kčs. (v nových penězích 460 Kčs.).

- V té době jsem měl na druhé straně možnost prodeje svých prací. Neprodal jsem ani za korunu v obavě, aby mi někdo nevyčetl, že mé akce mají reklamní účel.

- Dnes se mi mé chování zdá být podivínstvím, ale neumím si představit, nebýti tohoto podivínství, co by mi dalo sílu vytrvat tolik let bez jediného úspěchu. - Nakonec mne opustili i moji nejbližší přátelé. - Komplexy dostoupily takové míry, že abych měl alespoň minimální vědomí o vlastní užitečnosti, šel jsem pracovat jako dělník do továrny. - Tím jsem se vzdálil přátelům ještě více.

- Všichni byli prakticky proti mně boháči a cenou člověka pro ně byla výše příjmů. - Nemohl jsem léta pochopit - jak je možné, že spolužáci, pro něž debaty o umění měly větší cenu než peníze, kteří byli schopni hodiny obhajovat svůj výtvarný názor, se v krátkém čase po naskytnutí se prvních větších výdělků v praxi, stali lhostejnými, či pozornými čistě z intelektuální prestiže v daném okamžiku, před určitou společností. Pochopitelně, že cena výtvarníka není určována mírou askeze. Tato je více méně danou dispozicí.

- Tak jsem se nějak zamotal do osobní zpovědi a možná Vás příteli nudím. Chtěl jsem Vám jen naznačit svou slabost, abyste měl měřítko, do jaké míry mohu být užitečný při realizaci zamýšlené konfrontace. Mám dojem, že moji přátelé - J. Koblasa, Aleš Veselý atp. jsou prakticky více disponováni.

Minulou neděli mne potěšili svou návštěvou dva studenti ze ŠVP v Bratislavě Eugen Krajčík a Josef Vachálek. - Mám dojem, že návštěva u mne byla pro ně částečným zklamáním. - Možná je znáte. (Jejich adresa ŠVP - Bratislava, Palisady 57.)

Ještě jednou Vám děkuji za Váš dopis. S jeho obsahem - s Vaším dovolením, seznámím své přátele.

Promiňte mi nepodařenou formu mého dopisu a že Vám tak pozdě odpovídám. Zlobily mě trochu nervy a nemohl jsem se v minulých dnech soustředit.

Dopis uzavírám srdečným pozdravem a těším se, že mi opět napíšete.
Váš Vladimír Boudník.

Praha 3, Žižkov
Kostnické náměstí 5.

Dosud nepublikovaný dopis Eduardu Ovčáčkovi z 22. ledna. 1961 (z archívu Vladislava Merhauta). Text jsme redakčně neupravovali, jen mírně zkrátili. Podtrhal Vladimír Boudník.