Článek
Probíhající pražská výstava ho představuje jako pozorného obrazového glosátora let minulých. Proto svou výstavu nazval „Co odnesl čas“. Čas je sice nevratný, ale obraz na věky zachycený fotoaparátem je (téměř) věčný.
Jovan Dezort vložil veškerý pozorovací talent do služeb snímků. Je schopen i z na první pohled banální a klišovité situace vytěžit zajímavý mikropříběh. Daří se mu objevovat i v těch nejběžnějších situacích vždy něco navíc. Něco, co dělá z obyčejného majitele fotografického přístroje skutečného fotografa.
Stará pravda tvrdí, že opravdový mistr fotografického řemesla se pozná tak, že začíná zaznamenávat skutečnost v momentě, kdy všichni ostatní své náčiní balí. U Dezorta se taková kacířská myšlenka vkrádá do mysli prakticky u každého obrazu.
Co může být zajímavého na setkání dvou totalitních diktátorů Brežněva a Husáka u jednoho stolu? Takových klišé přinášela tehdejší média na stovky. Jenže vtip Dezortova pojetí tkví v jednom jediném Brežněvově gestu. Jeho ruka míří jako odjištěný revolver na Husákovu hlavu. A protože bylo necelý rok po ruské invazi, má taková kompozice doslova zdrcující výmluvnost.
Jemný detail zasazený do netuctového kontextu, v tom to všechno vězí. Vlající fotbalové dresy s čísly na šňůře a stará babka před nimi, stádo zasněžených aut na ulici, padající koně na Velké pardubické či družstevnice brousící kosu – to všechno jsou pomníky doby dávno uplynulé. Ale jsou to němé symboly toho, co bylo, a také nezpochybnitelné obrazové dokumenty.
Ovšem nejhlubší uměleckou i lidskou hodnotu mají fotografie z války ve Vietnamu. Na co asi myslí ta malá Asijka ve vojenské přilbě, která má před sebou nitkový kříž zaměřovače a někde v dálce nepřítele? Co najdeme v jejích očích?
Možná právě takové nezodpovězené otázky dávají těmto fotografiím schopnost promlouvat i po letech k člověku, který se na ně dívá. Dezort dobře ví, že definitivní odpověď jeho díla nikdy nenabídnou.
| Jovan Dezort: Co odnesl čas |
|---|
| Křížová chodba a rytířský sál, Staroměstská radnice, Praha, do 14. října |