RECENZE: Chudá opera s bohatým emotivním účinkem

V tomto duchu uvedla minulou neděli Opera Povera v Komorním sále brněnské Janáčkovy akademie múzických umění svou první premiéru – monodrama Martin Středa skladatele Andrewa Yin Svobody (1977–2004). Kanadský hudebník, syn českého otce a čínské matky, je napsal jako absolventskou práci zakončující jeho studia na McGill University v Montrealu. V té době měl za sebou ale již řadu dalších komorních i orchestrálních kompozic a byl přijat na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Bohužel, v roce 2004, kdy dokončil operu, umírá. Dílo mělo premiéru v New Yorku až rok po jeho smrti.

K příběhu jáchymovského vězně Martina Středy, který byl internován místo svého otce, inspiroval Svobodu jednak skutečný příběh oslepnuvšího vězně Milana Šedy, jednak jeho vlastní otec, který jako student strávil v komunistických kriminálech téměř devět let. Zhruba pětačtyřicetiminutová opera líčí noc v podzemní mrazivé samotce, kde je Martin Středa vystaven nejen fyzickému, ale především duševnímu utrpení, které ústí do monologu, respektive fiktivního dialogu s otcem, jenž věznění unikl emigrací. Útěchou mu je jeho spoluvězeň Honza, s nímž se domlouvá skrze betonovou zeď své cely. Nakonec umírá zimou a vyčerpáním v naprosté izolaci poté, co se vnitřně smířil se svým otcem.

Dílo je psáno poměrně tradičními výrazovými prostředky, jimž dominuje dobře napsaný vokální part pro baryton, doprovázený smyčcovým kvartetem, (bas)klarinetem, flétnou, vibrafonem a bicími nástroji, které sugerují Morseovu abecedu a dramatizují vypjaté scény. Malý orchestr citlivě vedený dirigentkou Gabrielou Tardonovou zdařile dotváří úzkostnou atmosféru představení. Opera je rámována Svobodovou čtyřhlasou fugou pro klavír, kterou pro smyčcové kvarteto umně upravil Tomáš Krejčí, zároveň představitel titulní postavy. Svou stroze přísnou krásou vytváří fuga k emotivnímu vokálnímu monologu kontrast řádu a klidu.

V nenápadné Roccově režii buduje barytonista Tomáš Krejčí postavu Martina Středy střídmými prostředky v těsném kontaktu s publikem obklopujícím ze dvou stran úzký hrací prostor. Jeho hlavní devizou je hlas, do něhož dokáže promítnout úzkost, výčitku, hněv i smíření své postavy, ale i uměřený herecký projev. Výsledkem je sugestivní emotivní výpověď, která publikum drží v neustálé pozornosti a spoluúčasti s osudem hlavního hrdiny.

Inscenace opery Martin Středa je nejen seznámením s pozoruhodným autorem, jehož nesporný talent ukončila předčasná smrt, ale i přesvědčivou manifestací programu opery chudé na prostředky, nikoli však na zážitek.