Vybral si i sympaticky mladé spolupracovníky: autora výpravy Pavla Kodedu a hudebníka Jana Matáska. Všichni tři se datem narození poskládali do pětiletky 1972 až 1978. Je zajímavé, že nejvíc zkušeností má nejmladší z nich, Kodeda, autor výtvarných prků pražských divadelních inscenací v Divadelním spolku Kašpar, v Nablízko, v Minoru a v Experimentálním prostoru Roxy. Má za sebou inscenace Vánoce, Cikáni, Je to v čase - a nyní v Liberci vytvořil vizuálně výraznou tvář masek, kostýmů a scény k Tristanovi a Isoldě.

Jevišti vévodí masky

Vodička má talent nejenom na výběr spolupracovníků, ale hlavně na promyšlení koncepce inscenace a na práci s herci, což je v divadle to hlavní. Navíc oživuje masky, u nás techniku využívanou a cítěnou stále jaksi jen jako marnotratná výstřednost. Pořádně náročná, protože vše je s nehybnou "tváří" zapotřebí vyjádřit gestem a pohybem.

Legendu o průzračné lásce králova rytíře a princezny, královy ženy, tedy jednoho z prvních manželských trojúhelníků, není snad třeba nijak zvlášť představovat. Omračuje posluchače už od časů francouzských potulných žakéřů z přelomu 12. a 13. století. Je ale ještě starší. Skrze Brity nabídli Francii, Evropě a světu Tristana a Isoldu již Keltové ze století šestého.

Je důležité, jak může ten posmutnělý příběh plný bolesti, nenaplněných tužeb, rytířské cti, královské nevole a cudné lásky, nejsilnější v odloučenosti a v nenaplnitelnosti, působit na mladé diváky pokažené už od narození animovanými pitomostmi všech možných a nemožných televizí. Vodička dokázal třeťáky až šesťáky krásně zklidnit. Počáteční chrochtání třídních bavičů z oslovských lavic brzy ustalo jak mávnutím kouzelného proutku. Protože Tristan a Isolda je příběh archetypální, nesmírný, neporazitelný, věčný.

Všemu a všem vládne Smrt

Velký prostor vymezil režisér Smrti (Markéta Sýkorová), hybatelce osudů, majitelce konečných pravd, bytosti, která si je vědoma, že všechno a všechny přežívá. Kdykoli mezi sebou zápasí rytíři, vše na scéně se zpomaluje a boj se proměňuje v tanec s ní. Smrt jediná je bez masky, neboť tvář skrývat nikdy nemusí.

Inscenace patří k oněm krásně narativním. Tvůrci ji rozehrávají do plošných obrazů po vzoru staroegyptských nebo i orientálních vyobrazení. Své herecké party dobře zvládají Filip Homola (Tristan), Karolína Rottová (Isolda) a všichni další aktéři. Dobře zpívají, a to i hudební základ, středověký song Mon plaint soit entendu. Hm. Řekl bych inscenace na festivalový export pro příští sezónu.

Naivní divadlo Liberec - Petr Vodička: Tristan a Isolda.

Režie  Petr Vodička, dramaturgie Vítek Peřina, výprava Pavel Kodeda, hudba Jan Matásek, korepetice Miroslav Ošanec.