Tím prvním je, že mu stačil jeden shora zmíněný nápad a pár vlastních zkušeností typu špatně naplněná pračka - a legrace byla hotová. Autoři totiž do scénáře naskládali jen řádku situací "ze života", které nadsadili, aniž by je vybavili originálními nápady neřkuli vtipem.

Celá "legrace" se tu pak staví na tom, že ovdovělý otec, osiřelý syn a jejich bratr/strýc jsou pitomci na hranici mentální zaostalosti. Neumějí najít v samoobsluze chleba, mléko ani máslo, a to opakovaně, konzervu se snaží otevřít louskáčkem na ořechy, atd. Proti nim bydlí dědeček se čtyřmi vnuky, kteří domácnost zvládají skvěle a rád by těm třem pomohl.

Potíž je ovšem v tom, že tam, kde Mr. Bean běhá po kuchyni s krůtou naraženou na hlavě a Bridget Jonesová barví modrým provázkem polévku, tam Kotíkovy postavy bez jediného původního gagu jen v různých variantách obrazně i fakticky vytahují narůžovo obarvené košile z pračky. Jednu, třetí, pátou.

Jako pejsek s kočičkou

Příběh tu prakticky žádný není. Výchozí situace, uvozená větou "Tak maminka nám umřela, ale život jde dál a my to zvládneme sami", postihuje téměř veškerý děj, dál už jde jen o ilustraci tohoto konstatování. Chvílemi to sice vypadá, že se cosi už už rozběhne, objeví se strýc Artur či otcova sekretářka, ale chyba lávky: strýc je jen třetím do party pitomců a všechny ostatní postavy přicházejí a mizí z filmu výhradně podle momentální potřeby autora vyrobit konkrétní scénku.

Dalším omylem je, že žánry lze libovolně míchat, jak se tak do kterého jednotlivého záběru hodí, a zdůvodnit to tím, že "nechci být jako ostatní". V pořádku, jenže každý cirkusový klaun ví, že nejdřív musí být skvělým akrobatem, aby pak mohl přemety "kazit". Komedie patří k nejoblíbenějším, ale také nejtěžším žánrům a Kotík ji zkazil právě proto, že evidentně nezvládl její základy.

Ani po shlédnutí filmu tedy není jasné, zda to byla situační komedie, melodrama s komediálními prvky (vážné promluvy otce k fotografii mrtvé ženy působí v kombinaci s "veselými" scénkami opravdu hodně nevkusně) nebo ještě něco jiného.

Autor a režisér od počátku tvrdil, že to bude kombinace komediálních žánrů, a jak řekl, tak i učinil. Vznikl z toho tvar ne nepodobný dortu, který upekli pejsek s kočičkou.

Amatér na profesionální scéně

Pánská jízda má blíž než k opravdovému filmu k televiznímu sitcomu - a tak by i mohla docela dobře fungovat. Jednotlivé scénky, které se odehrávají v uzavřeném prostředí domu a bytu, by se nejspíš daly snést po chvilkách a v televizi. Jako profesionální celovečerní hraný film v kině je prakticky nepřijatelný.

Nejde přitom o to, že by se diváci ani jednou nezasmáli. Nejspíš ano, protože člověk se skoro vždycky směje, když je někdo větší blbec než on, a na tyhle hned tak někdo nemá. Jen škoda, že tu těch důvodů k smíchu není víc: komedií je jako šafránu a každý pokus má šanci na úspěch.

Tím spíš, že v Pánské jízdě hrají herci jako Martin Dejdar, Ondřej Vetchý, Vladimír Škultéty a Josef Abrhám. Ti samozřejmě dělají co mohou, což za jiných okolností opravdu není málo. I tady jsou tím jediným, co vůbec může zaujmout, ale přesto jsou i jejich výkony bohužel dokladem dalšího omylu, že obsadit výborné herce stačí a oni si pak poradí i bez režijního vedení.

Pánská jízda je totiž bohužel téměř dokonalou ukázkou neznalosti profesionální filmařské práce. Po Choking hazardu a Správci statku je v krátké době dalším signálem amatérismu, pronikajícího do tradičně právě profesionálními kvalitami zdobené české kinematografie.

Pánská jízda, ČR, 2004

Režie: Martin Kotík, Scénář: Martin Kotík, Petr Nepovím, Tomáš Končinský, Hrají: Martin Dejdar, Ondřej Vetchý, Josef Abrhám, Petra Špalková, Světlana Nálepková a další