Zahájení se účastnil sovětský velvyslanec V. A. Zorin i britský velvyslanec Philip Bouverie Bowyer Nichols, ministři Jan Masaryk a Jaroslav Stránský, Vítězslav Nezval, zastupující ministra informací, dále ředitel Treťjakovské státní galerie v Moskvě Alexandr Zamoškin a řada hostů.

Výstava měla premiéru ve Vídni, kde se na ni přišlo podívat přes třicet tisíc návštěvníků. Na přímou žádost československé vlády ji Moskva posléze zapůjčila do Prahy. České obecenstvo i kritici tak byli konfrontováni s uměním, které se vyznačovalo popisným naturalistickým stylem, více méně odvozeným z tvorby ruských realistů 19. století - tzv. peredvižniků, a současně šlo o heroické a patetické kompozice, které měly občas blíže k Potěmkinovým vesnicím než k sovětské historické realitě.

Nejtalentovanějším mezi vystavujícími byl Alexandr Dejneka, který v sobě nezapřel, že patřil ve 20. letech k odchovancům ruské avantgardy, a jehož dílu v roce 2012 věnovala Kunsthalle v Hamburku výstavu, na níž byl představen společně se Švýcarem Ferdinandem Hodlerem a Němcem Neo Rauchem jako jeden ze tří představitelů utopie „nového člověka“ v umění 20. století.

V této věci zůstane mezi námi rozpor

Pražskou výstavu asi nejlépe charakterizovala poznámka v Právu lidu z 20. dubna 1947 podepsaná jen iniciálami JK: „Abychom pochopili pravou podstatu sovětského malířství, musíme si uvědomit, že je téměř zcela malířstvím oficiálním, že stojí ve službách režimu a státní ideologie. Sovětští malíři přijímají úkol oslavovat svými obrazy úspěchy vládní politiky. Jejich malířská řeč musí být jasná, aby mluvila k miliónovým davům sovětského lidu. To, co je na západě v umění nejvíce ceněno, ono subjektivní poznávání světa, ono básnické a originální vidění a osobní sloh umělcův, to vše je v SSSR prohlašováno za formalismus. V této věci asi zůstane mezi námi a našimi ruskými přáteli rozpor.“

Alexandr Dejneka, Matka, 1932, Treťjakovská státní galerie v Moskvě

Alexandr Dejneka, Matka, 1932, Treťjakovská státní galerie v Moskvě

FOTO: Repro z knihy Umění Sovětského svazu

Za deset dní sovětskou výstavu navštívilo 20 tisíc diváků, za necelé tři týdny jich bylo už 33 tisíc, což v poválečné Praze patřilo k rekordům. Lidé byli prostě zvědaví, o čem se píše občas vyhroceně a jindy zjevně opatrně. Názory se tříštily. Někdo jen náznakem spekuloval, jiní odvážněji vyjadřovali svoje mínění.

Český formalismus

Nicméně zásadní polemiku o smyslu umění rozpoutal i ředitel Treťjakovské galerie, když o pražské výstavě referoval v Moskevské pravdě. Šestého června 1947 tam uvedl, že davy diváků dokládají neobyčejný zájem československé veřejnosti, nicméně že v Praze narazil i na nepochopení. Zamoškin zmiňuje negativní reakce členů spolku Mánes, kteří podle něj zradili odkaz umělce, jehož má sdružení ve svém názvu. A připomněl také odsudky i provokace studentů a učitelů pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Psal o nich: „Zřekli se nejlepších uměleckých tradic svého národa, tito estétští formalisté, a snaží se napodobit svým provinčním formalismem představitele francouzského a amerického dekadentství.“

Názor byl vzápětí reflektován v pražských novinách. Jako by do ohně někdo vychrstl benzín. Už o týden později byl publikován otevřený dopis Moskevské pravdě od studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové, který krok za krokem a celkem bez emocí vyvracel Zamoškinovy názory jako zaujaté a neinformované. Za Mánes se ozval malíř Arnošt Paderlík. Profesorský sbor Vysoké školy uměleckoprůmyslové vydal 20. června 1947 k článku v Moskevské pravdě prohlášení:

„Nikdy nebyl v českém umění ani sklon k estétství ani sklon k formalismu; živý vývoj a růst naší výtvarné tradice to ani nepřipouštěl.“

Tato výstava bohužel nepřinesla nic

V diskusi o českém formalismu i k sovětské výstavě vystupovali mnozí umělci i teoretici. Z těch nejznámějších Miroslav Míčko, Bohuslav Brouk, V. V. Štech, Václav Zikmund, Miloslav Chlupáč. Z autorů publikovaných článků zaujme třeba mladý Jiří Kotalík, budoucí nejúspěšnější ředitel pražské Národní galerie, který výstižně konstatoval, že leccos z toho, co se na výstavě čtyř sovětských malířů tváří jako realismus, „je mnohdy jen naturalismus hodně plochý a řemeslně až k povážlivosti nedovedný nebo nedbalý“. Máme tak co do činění spíše s akademismem než se živým uměním.

Svůj názor vyjádřil i symbol české avantgardy, malíř Emil Filla. V rozhovoru pro Svobodné noviny z 15. července 1947 prohlásil, že byl dotázán, zdali bilance čtyř sovětských malířů nabídla něco tvořivého. „Tato výstava bohužel nepřinesla nic,“ zněla jeho odpověď. A dodal: „Je trapné, že jde o výstavu sovětskou, kterou nemůžeme odbýt několika slovy, nemůžeme ji nechat zapadnout nepromyšlenou, jak bychom to udělali s jiným podobným souborem obrazů.“

Díla zastoupených sovětských malířů Filla považoval jen za mechanický přepis iluze skutečnosti bez nejmenšího duševního a psychického zaujetí. Nemělo to podle něj nic společného s realismem v umění. Co ho však nejvíce popuzovalo, byl duch těchto obrazů. A to tvrdil jako ten, který v březnu 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa, podobně jako jeho celoživotní vzor Pablo Picasso byl členem Francouzské komunistické strany.

Emil Filla, Ležící žena, obraz dražený nedávno v pražské Galerii Kodl. Podobná díla označoval Zamoškin za typicky český formalismus.

Emil Filla, Ležící žena, obraz dražený nedávno v pražské Galerii Kodl. Podobná díla označoval Zamoškin za typicky český formalismus.

FOTO: Michal Krumphanzl , ČTK

Cesta ke Stalinovu pomníku

Co klasika českého kubismu děsilo, jiní v Praze v roce 1947 nadšeně přivítali. V manifestu Zdrávstvujtě!, vydaném tzv. Dohodou českých výtvarných umělců realistů, byli vystavující sovětští umělci přímo zbožštěni: „Duch českého národa slyší ve vaší tvarové mluvě řeč pradávných předků a sklání se před vaším malířským uměním v pohnutém poznání bratrského dotyku měkké slovanské ruky, vroucí společné krve, společné duchovní myšlenky, společného vidění a cítění světa. Vy čtyři orlové jste přiletěli k nám, kde od věků Germán a Román se zahryzli zubem a duchem do bytosti Slovanstva.“

Necelé dva roky po sovětské výstavě a polemikách o ní začalo v Praze na Letné budování pompézního pomníku v čele s 15metrovou postavou Josifa Vissarionoviče Stalina. Nepřehlédnutelných sedmnáct tisíc tun poctivého kamene. Sousoší odhalené až po smrti Stalina vévodilo nad hlavním městem ještě několik dlouhých let po pověstném 20. sjezdu Komunistické strany SSSR, kde Nikita Sergejevič Chruščov odhalil kult osobnosti a jeho důsledky.

Pražská poválečná výstava čtyř sovětských malířů měla ještě svoji dohru. Soukromý nakladatel Vladimír Žikeš pohotově v prosinci 1947 vydal celou knihu tehdy vyslovených názorů a kritik pod názvem Střetnutí - sovětské malířství a současné umění. Náklad byl tři tisíce kusů, což by byl v současnosti u tohoto druhu literatury tržní zázrak. Zde otištěné soudy se pak pro zúčastněné v diskusi staly na léta i celá desetiletí přítěží a černou můrou, podle toho, jak se v Česku měnilo aktuální politické klima. Těm, kteří se vyjadřovali s výhradami, později někteří vyčítali moc negací vůči sovětskému umění, jiným a v jiných časech zas u těch samých kritiků vadila přílišná shovívavost a opatrnost.