Je nějaká možnost, jak se stát i občané mohou bránit vůči novostavbám narušujícím památkové rezervace?

Možnost je poměrně jednoduchá - dodržování zákonů. A když už někdo něco postaví načerno, řešení je jediné - zbourat. To se týká hlavně staveb v chráněné krajině a do značné míry i památkových oblastí. Myslím, že problémy mají nejen městské památkové rezervace. Tam je to i na citlivém a poctivém posuzování těch, kdo posuzovat mají. Samozřejmě je to také o tom, jakého architekta si stavebník zvolí. A pak je tu také ještě nedoceňovaná síla veřejného mínění.

Jsou příklady dobré architektury, kdy novostavba okrášlila památkovou městskou rezervaci nebo i chráněnou krajinu?

Z poslední doby upřímně řečeno moc nevím. Ale přece jen jedna půvabná drobnost, dokonce v areálu chráněném UNESCO. V Podzámecké zahradě v Kroměříži vyrostl půvabný hospodářský dvůr podle projektu ateliéru DRHN. V Praze bych mohla jmenovat obytný dům v Lodecké ulici od ateliéru DaM, ze starších věcí určitě hotel Josef od Evy Jiřičné.

Považujete za cestu k úspěchu spíše rekonstrukci historické architektury než snahu o novostavbu za každou cenu?

Zdařilých rekonstrukcí v poslední době přibývá a myslím, že bohatství nejen památkových rezervací povede nutně k tomu, aby se zájem investorů i architektů zaměřil právě tím směrem. Jedna z nejzajímavějších staveb tohoto typu je v Soběslavi - městská knihovna v gotickém hradu od Jaromíra Kročáka.

Ale máme i další příklady. Rekonstrukci pivovaru v Opavě na společenské a nákupní centrum Breda a Weinstein od firmy Šafer Hájek architekti, muzeum barokních soch v Chrudimi od společnosti Projektil architekti, rekonstrukci parního mlýna v pražských Holešovicích na Classic 7 Business park od CMC, areál YMCA v bývalém zámeckém pivovaru v Litomyšli od Josefa Pleskota. To považuji za hodně zdařilé.

Citlivá a nápaditá rekonstrukce bývalého pivovaru v Litomyšli na Evropské školící centrum YMCA architektem Josefem Pleskotem.

Citlivá a nápaditá rekonstrukce bývalého pivovaru v Litomyšli na Evropské školící centrum YMCA architektem Josefem Pleskotem.

FOTO: ČTK

K tomu přistupují také stavby možná ještě ne úplně historické, ale prostě jen staré, které už se také stávají objektem rekonstrukce. Tady je zajímavý příklad proměny ošklivé budovy bývalého Prioru v Olomouci na obchodní galerii, která nemohla napravit vše, ale pomohla ke zlepšení městského prostoru hodně. Tu navrhoval Miroslav Pospíšil.

Galerie Moritz - obchodní centrum Olomouc, zdařilá proměna bývalého Prioru architektem Miroslavem Pospíšilem.

Galerie Moritz - obchodní centrum Olomouc, zdařilá proměna bývalého Prioru architektem Miroslavem Pospíšilem.

FOTO: ČTK

Existuje něco jako černá listina českých architektů?

Odpovědnost architektů je veliká. Protože stavebník může mít rozmanité nápady, včetně špatných, ale pokud se nenajde nikdo, kdo mu je převede do podoby projektu, tak nic nepostaví. Ovšem architektů je mnoho a o zakázku stojí každý... Co se týče černé listiny, asi by ji musela mít Česká komora architektů jako profesní sdružení, ale to by se těžko obhajovalo. Myslím, že nejdůležitější je svědomí tvůrce a pak zodpovědnost úředníků.

Máte pocit, že památkový zákon je v současné podobě odpovídající jak pro zachování kvalitní staré architektury, tak také pro vstup nové architektury do staré zástavby?

Každý zákon má své limity. Nemyslím, že by ten současný památkový byl špatný, jen ho prosazují lidé a na nich hodně záleží. Kdy mám povinnost udržovat každý detail z minulosti, třebas nedávné, a kdy mám dát prostor pro kvalitní novotvar, ať v detailu, či celé stavbě? Až do osmnáctého století se takto neptali a modernizovali, přestavovali podle potřeb i podle módy a díky tomu nám zanechali rozmanité a malebné prostředí, které nám je milé. Problém je v tom, že naše doba používá odlišné stavební metody, stavební materiály a má jiné cítění prostoru a taky krásy. A zvlášť u nás se estetická hodnota dostala někam mezi hodnoty zanedbatelné. V kritériích posuzování investičních záměrů ji nenajdeme, u veřejných zakázek se také neobjevuje - všude se mluví jen o levnosti a levnosti a pak je nám nedotčené historické prostředí milejší než to, které vytvořila naše doba.

Nicméně památkový zákon vstupu kvalitní architektury do chráněných krajinných oblastí a památkových rezervací nebrání...

Jen je problém v tom, že architektura neumí překročit stín své doby, která ji vytváří. Naše současná architektura naší současné době velmi přesně odpovídá. Do jisté míry se dá říci, že dokud se nezmění společnost, tak se nezmění architektura. Bez ohledu na vztah k historickému prostředí - všimli jste si, že architektura tohoto století je méně zajímavá než architektura devadesátých let?

Dělá se něco pro podporu dobré architektury?

Na podporu dobré architektury se toho u nás dělá velmi málo či spíše skoro nic. O architektuře se mluví jen výjimečně. U nás neexistuje výchova k architektuře a kolem nás je to vidět. Nemyslím tím vzdělání budoucích architektů, ale společnosti, už od základní a střední školy. Myslím si, že aspoň semestr dějin architektury by měl být povinný na právnických a ekonomických fakultách, neboť odtud se rekrutuje nejen většina budoucích developerů, ale i mnoha těch, kteří jako úředníci budou rozhodovat o výstavbě čehokoli.

Existuje u nás příklad osvíceného stavebníka?

Aby architekt mohl prosadit své nápady, potřebuje mít rovnocenného partnera, a to má jen málokdy. Určitě byla skvělým stavebníkem Masarykova univerzita, když si zadávala svůj kampus. Brněnské vysoké školy byly většinou dobrými investory. Výborným stavebníkem je Jan Světlík, skvělým investorem byl starosta Litomyšle Miroslav Brýdl, to když mluvíme ve velkém měřítku. Skvělí byli stavebníci toho, co jsem jmenovala dřív.