Hosenfelda, přestože byl členem NSDAP a zpočátku na něj zahraničněpolitické úspěchy nacistického režimu výrazně zapůsobily, stále silněji odpuzovala brutalita německé okupační politiky v Polsku, kde působil. Zatímco však mnozí jiní Němci zůstávali ochotnými vykonavateli rozkazů, Hosenfeld využil svých možností k odporu: naučil se polsky, účastnil se polských bohoslužeb, pomáhal uprchlým vězňům, jimž opatřil falešné dokumenty, a během varšavského povstání v létě 1944 se snažil zajaté polské povstalce uchránit před popravou.

Za svůj život vděčí Hosenfeldovi i Wladyslaw Szpilman, židovský muzikant, jehož osud zfilmoval Roman Polanski ve snímku Pianista. Jméno svého zachránce, který ho při skrývání před esesáky v rozbořené Varšavě zásoboval jídlem, se Szpilman dozvěděl až později, když už byl německý důstojník válečným zajatcem Rusů. Pomoci mu ale nemohl: zlomený zemřel Hosenfeld v roce 1952 v zajateckém táboře u Stalingradu.

Korespondence a deníky důstojníka wehrmachtu podle agentury oživí diskuse o úloze wehrmachtu za druhé světové války: jako svědectví vyvracející lži o tom, že holocaust organizovaly složky SS do jisté míry bez vědomí pravidelné armády, i o tom, že neexistovala možnost vzepřít se rasové nenávisti, vraždění a slepé poslušnosti.