Jak se žije v rodině s vědomím takové tradice?

Někde v podvědomí to tam vždycky bylo, ale že by se o tom u nás mluvilo, to zas ne. A od maminky jsem měla přísně zakázané chlubit se ve škole, že Vítězslav Hálek byl můj pradědeček. Takže já jsem spíš zapírala všechny − od pradědečků až po rodiče herce.

Neumím chodit na jeviště úřadovat. Musím tam jít s vědomím, že hraju naplno

To šlo ovšem těžko. Vedle slavného otce Zdeňka Štěpánka se trochu zapomíná, že i vaše maminka byla významná herečka Národního divadla Elena Hálková...

Jenže z Národního divadla ji vyhodili poté, co řekla, že únor 1948 byl puč. A to měla rozezkoušenou Emílii v Othellovi s Janem Pivcem. Jenže ona vždycky říkala, co si myslela, ať to mělo jakékoli následky. Pak si ji vzal Werich do ABC, ale tam už se − s výjimkou Roháčovy skvělé inscenace Jezinky a bezinky − nepotkala s repertoárem, na který byla zvyklá.

Mluvily jste spolu o herectví?

O herectví se u nás nemluvilo ani s otcem, ani s matkou, žádné rady do života neexistovaly. Ani oni spolu o svých rolích nemluvili. Ale máma říkala, že vždycky poznala, co otec zrovna zkouší. Při Othellovi našlapoval doma jako tygr, když hrál na Vinohradech v Dostojevském, prostupovalo ho to mučivě od hlavy až k patě.

Ale na oba jsem samozřejmě do divadla chodila. Otce jsem jako malá holka vídala hlavně z portálu od hasiče, protože to, co hrával, nebyl repertoár pro děti a já navíc každou jeho smrt na jevišti hlasitě obrečela. Maminčinu Haničku v Lucerně jsem coby čtyřleté dítě sledovala z hlediště, ale i odtud jsem ji k pobavení diváků hlasitě varovala před vodníkem.

Na co ale ráda vzpomínám je to, že maminka moc krásně zpívala. Znala spoustu slovenských písní, protože se narodila v Žilině, ale vždycky si je zpívala pro sebe, nikdy veřejně.

Utvářel se váš názor na divadlo sledováním rodičů?

Určitě, ale spíš podvědomě. Ale také třeba tím, že mě otec v pětačtyřicátém roce vzal na pražské hostování MCHAT, hráli Višňový sad, a i když mi bylo jedenáct a rusky jsem nerozuměla, tak si určité scény pamatuju dodnes. To člověk zažije jen párkrát za život.

Jaké divadlo máte ráda jako divák?

Takové, které mě vtáhne do sebe, dojme, nebo rozčílí tak, že zapomenu profesně sledovat, jak kdo hraje, ale nechám se jím zázračně unášet. Jenže se mi to bohužel stává málokdy.

Na které ze svých angažmá vzpomínáte nejraději − Pardubice, Libeň, nebo Vinohrady?

Každé bylo něčím krásné, ale nejvíc vzpomínám na své první pardubické angažmá. Zahrála jsem si tam nádherné role, potkala se s výbornými režiséry, jako byli Karel Novák a Karel Jernek. Ale bylo to i tvrdé, my mladí jsme hráli prakticky ve všem, takže po zkoušce jsme odjeli na zájezd, vrátili se pozdě v noci a ráno už opět zkoušeli. Buď jsem hrála, nebo spala, nic jiného, což se mi nevyplatilo, protože jsem jednou zaspala i svůj nástup na jeviště.

A i když to bylo jen takzvaně křoví bez textu, pan šéf Novák mi při opakování pohrozil okamžitým vyhazovem. Takže když mi jednou při návratu z Prahy ujel ranní pardubický rychlík a já věděla, že už nestihnu zkoušku, jela jsem taxíkem, na který jsem si musela vypůjčit od vrátného v divadle a pak jsem to hrozně dlouho splácela. Takovou hrůzu jsem měla z toho, že nebudu včas na zkoušce. Přitom ten den na mě při zkoušení vůbec nedošlo. Ale k takové kázni jsme byli vychovaní a už to ve mně zůstalo.

V Pardubicích jste si zahrála i Janu z Arku v československé premiéře Anouilhova Skřivánka…

To byl velký sukces, dokonce jsme hostovali i v Praze. Čtyřikrát jsme vyprodali karlínské divadlo. Ovšem také jsem od kolegyně vyslechla, že mi to vyprodané divadlo koupil otec.

Setkávala jste se často s názorem, že jste kvůli otci protežována?

No jéje! Táhlo se to se mnou i do libeňského Divadla S. K. Neumanna, tam jsem si také užila. Přitom je to takový nesmysl! Byla jsem vychovaná spoléhat jen sama na sebe.

V roce 2000 vám nebyla prodloužena smlouva v Divadle na Vinohradech a nastala pro vás dlouhá pauza bez divadla. Dokázala jste bez divadla existovat?

Co mi zbývalo? Ale já v té době filmovala, ne že bych jen háčkovala a zalévala kytičky. Navíc jsem v té době dostala nabídky z řady divadel k hostování, jenže já nechci stát na jevišti za každou cenu. Moje touha je něco z toho jeviště sdělit.

V roce 2009 jste přijala nabídku z pražského Divadla Ungelt, kde hrajete se Zlatou Adamovskou v inscenaci Na útěku. Proč právě od tohoto divadla?

Ungelt je moje šťastné setkání jak s divadlem, které má své kouzlo, tak s krásnou rolí, poprvé v životě i s režisérem Ladislavem Smočkem, který rozumí hercům, a také se Zlatou, se kterou si báječně nahráváme. Partnerství na jevišti je pro mě hrozně důležité. Když máte dobrého partnera, tak to divadlo stavíte cihlu po cihle a ono to roste stále výš a výš a je to pořád dobrodružství, od reprízy k repríze, pořád se vám otvírají další okýnka.

A publikum tohle spolehlivě cítí a jde s vámi. To je úžasné, ale také velice vzácné. Máte herce, u kterých si říkáte: ten na infarkt neumře. Ale já neumím chodit na jeviště úřadovat. Musím tam jít s vědomím, že hraju naplno.