Celou expozici zacyklí videoprojekce tryskajícího vodotrysku. Vodu jako zásadní podmínku života, která prochází existencí jedince od zrození ke smrti, chápali jako fundamentální už antičtí myslitelé z Milétské školy.

Dopitová využívá cele prostoru galerie a vkládá do něj díla se smysluplnou invencí. Už při příchodu do prvního podlouhlého sálu zaujme návštěvníka rozlehlá bílá stěna popsaná nápisy jednotlivých děl. „Cítím za těmi jmény své životní příběhy. Proto jsou ty nápisy na dlouhé stěně vedle sebe,“ vysvětlila výtvarnice.

Je pravda, že každý název té které práce má v sobě zakódované určité tajemství. Názvy typu Zlaté časy, Dobrovolný hrdina či Duše růže evokují spíše moderní poezii, než obyčejná pojmenování. Mnoho umělců si s názvy svých děl nedělá hlavu, protože dílo přece mluví samo za sebe. Dopitová však chápe, že i vhodně volená slova mohou jitřit vášně.

„Ráda bych předávala své niterné emoce i na diváka. V současném umění mi právě emoce hodně chybí,“ charakterizovala svůj hlavní záměr umělkyně.

Lidská bytost jako rozměr

Dalším rozměrem, na který se zaměřuje, je lidská bytost jako taková. Ve všech slastech i strastech privátního života. Když vidíme vyobrazení dvou nohou v děravých černých ponožkách a vedle nápis Dobrovolný hrdina, napadne nás, že vlastně vidíme sebe. Jako jedince vrženého do chřtánu světa. Tento existenciální rozměr se objevuje více či méně ve všech prezentovaných dílech.

Milena Dopitová pochopila, že postmoderní doba likviduje rozdíly jak kvalitativní, tak výrazové. Právě výrazový posun její práce zasazuje do současného kontextu.

Fotografie se přelévá do videoartu a odtud až k holografickému vyjádření. Malířská technika se už nemůže omezit jen na plátno konkrétní velikosti, ale dané téma se musí přelévat dál do rozprostraněnosti světa. Teprve tam může oslovovat a mluvit jasnou řečí.

Celkové hodnocení 70 %