Hlavní obsah

Dalibor Vácha: Legie existovaly trochu jako rodina

Právo, František Cinger

Cenu Knižního klubu v sedmnáctém ročníku soutěže převzal v úterý v Praze za rukopis románu Červenobílá, věnovaného bojům čs. legií v Rusku, Dalibor Vácha (1980). Historik a středoškolský pedagog vydá na podzim také svou odbornou práci pojmenovanou Bratrstvo. Všední a dramatické dny československých legií v Rusku 1914– 1918.

Foto: Milan Malíček, Právo

Dalibor Vácha se věnuje tématu čs. legií v Rusku jako historik i prozaik.

Článek

Proč jste si vybral jako předmět celoživotního zájmu právě čs. legie v Rusku?

Svou roli sehrála náhoda. Na univerzitě jsem byl poslán na stáž do archívu, kde se mi čirou náhodou dostal do rukou ručně psaný legionářský deník. Zaujal mě natolik, že jsem se začal pídit po antikvariátech, přečetl si knihy Rudolfa Medka, Karla Fibicha a zůstal jsem u toho.

Co vás na legionářích zaujalo?

Dobrodružství, kterým prošli, a kombinace snů a zmařených snů, která je pronásledovala za ty čtyři až šest let pobytu v Rusku. Celá skupina je rozdílná, takže je těžké generalizovat. Ale ideály jsou krásné a konce ideálů jsou svým způsobem krásné také.

Jak dlouho jste jako historik hledal odvahu pustit se do psaní prózy?

Docela dlouho. Rozhodl jsem se týden předtím, než jsem začal psát. Platonicky to byly roky, tedy pět nebo sedm let. Tři měsíce trvalo napsání první verze a kniha mě zcela pohltila. Rád říkám, že jsem ještě v polovině nevěděl, jak se osudy fiktivních postav uzavřou.

Hlavní je Michal. Z kolika reálných postav je vlastně stvořen?

Ze čtyř až pěti legionářů, jejichž deníky nebo paměti jsem měl v ruce. Je v něm i inspirace jednou dvěma postavami z legionářských románů.

Jak bylo složité psát o historických osobnostech, jakými byli důstojníci Čeček, Medek, Kutlvašr, Langer nebo Hašek?

Bylo to složité. Vím, co v kterou chvíli dělali, lze dohledat, kde se kdy pohybovali. Ale do hlavy jim člověk nevidí. Musel jsem se pokusit ponořit do jejich osobností, přečíst si, co psali, jak vzpomínali. Třeba Rudolf Medek zanechal rozsáhlou banku vzpomínek, básní, dramat, próz, možná o to bylo horší proniknout do toho, co si skutečně myslel.

Žijeme v době přehodnocování historie. Na legionářskou legendu z meziválečné doby vaše postavy hledí kriticky. Co jste si při studiu říkal, že bychom měli vnímat jinak?

Rozhodně jejich uvažování. Traduje se, že všichni věřili v Masaryka, v Československo a hlavním ideálem byla jeho svoboda. Pravda to je, ale bylo to v podhoubí jejich myšlení.

Rozhodně s Masarykem nevstávali ani neusínali. Po celý pobyt v Rusku přemýšleli o tom, jak přežít, co jíst. Československé legie byly rozhodně vojsko politické, ale ne přepolitizované.

Chvílemi to byl až spolek. Často narážím na mýtus, že byly neporazitelné, ale od roku 1918, od nešťastné Kazaně, procházely něčím, co se dá nazvat strategickými porážkami. Fascinuje mě, že byly schopny přežít a že se celý korpus vrátil. A jednotlivci dokázali existovat až do smrti jako rodina. I proto jsem odbornou knihu nazval Bratrstvo, což není samoúčelné.

Jste chápající autor, třeba ve vztahu Medek–Hašek, kdy je nevnímáte v rudo-bílém kontrastu, jak to někteří chtějí. Jak jste získával podklady pro pravdivé zpracování?

Částečně je to z Medkových vzpomínek, a protože byl oblíbeným štamgastem pražských vináren, kde se scházel s dalšími osobnostmi české kultury, s Josefem Horou, Zdeňkem Kalistou. Existuje množství pamětí těchto mnohdy levicových autorů.

Našel jsem krásnou vzpomínku, že Medek Horu oslovoval: Horo, ty komouši, a on mu to vracel: Medečku, ty fašoune. Opravdu to červeno-bílé rozdělení v té společnosti nefungovalo. Medek vyprávěl, že radši chodí do hospody s levičáky, protože je s nimi větší zábava.

A ono setkání s Haškem po jeho návratu z Ruska?

Opravdu se potkali v jedné z vináren a Medek už ve značné opilosti Haška napadal, že odešel od legií k bolševikům. Nakonec to skončilo jakýmsi opileckým smířením. To je Medkova osobnost. Vlající prapory, čechoslovakismus na veřejnosti a pochyby, rozervanost a lidskost v soukromí. Je to vidět i na jeho vztahu k Židům. Byl antisemita, dá se to vystopovat i v románech. Což ho neomlouvá. Ale řekl bych, že byl antisemita platonického charakteru.

Podobně jako se oslovoval s Horou, tak neopominul Františka Langera nazvat Židem. A Langer na to vzpomíná s úsměvem. Medek byl rád, že poslední roky 1939, 1940 prožil vlastně v nemocnici a že k němu nepouštěli žádné protektorátní novináře.

Sám věděl, že by dokázal říci něco, co by ani nemuseli překrucovat a ukázal by se třeba jako antisemita nebo přisluhovač nacistů. Uvědomoval si to. Když si však pozorně přečtete jeho dílo, vidíte, že to bylo jinak, než to někteří literární historici nebo publicisté chtějí vidět.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám