Zikmund, který si celý život vedl deník, prochází společně s režisérem svůj archív a naráží na všechny možné detaily, úsměvné i dramatické. Neokázalý, věcný cestovatel vypráví o šťastném dětství, o první lásce, kterou ztratil během války, o seznámení s Hanzelkou.

Pak přichází první cesta do světa se slavnou tatrovkou a objevování Afriky, která už nikdy nebude tak autentická jako koncem čtyřicátých let minulého století. Tehdy výprava většině lidí připadala jako něco naprosto nedosažitelného, zvláště po únoru 1948 to připomínalo pohádku, z čehož nakonec pramenila i obrovská popularita obou cestovatelů - v zemi, kde nikdo nikam nemohl.

Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund

FOTO: Bioscop

Záběry z cest Z+H jsme viděli už mnohokrát, film Století Miroslava Zikmunda zaujme spíše ty, kteří chtějí vidět Zikmundovo soukromí. Jak přežil nacismus a komunismus, jak to měl se ženami, jak si hrál s malým synem. Chvíli upřímně lituje, že se mu kvůli dlouhým cestám nevěnoval, ale vzápětí dodá, že by stejně jel.

Zikmund také prozrazuje, že do Československa se vrátili hlavně ze strachu, aby se komunisté nemstili příbuzným. Varování, že se nemají vracet, obdrželi hned po únoru, ale neposlechli.

S odstupem a nadhledem popisuje Zikmund svou strašlivou osudnou naivitu, s jakou v šedesátých letech vstupovali do komunistické strany, protože chtěli reformy, a pravdivě popisovali komunismus v SSSR. Ještě to poslali v ruském překladu přímo Brežněvovi. Pravdivý popis čehokoliv soudruzi tvrdě trestali, najednou tak knihy nemohly vycházet a dvojice cestovatelů mohla dostat jen podřadnou práci. Vitální Zikmund vše líčí klidně, jako by se vlastně nic moc nestalo.

Celkové hodnocení: 70%