Inscenace má slibný začátek, připomínající Pitínského poetické scénické obrazy: do libozvučného zpěvu lidové písničky ožívá před oponou tanečně stylizovaný obraz kosení a z něho organicky vyrůstá vztah vesnických milenců Václava (Jan Dolanský) a Verunky (Kateřina Winterová), interpretovaných s příjemnou naivní upřímností.

Furianti na pozadí střelby

Bohužel po otevření opony spočine překvapené oko diváka na třech monstrózních dřevěných konstrukcích, které nejvíce ze všeho připomínají strážní věže, a když se po jevišti začnou rozkládat matrace jako hlavní výtvarný znak inscenace, nabude divák dojmu, že se z jihočeských Honic stal nejspíš uprchlický tábor. Zvláště když do děje každou chvíli zaznívají výstřely, scénu obklopuje pochmurný černý horizont a v hereckém výrazu nahradí vroucí amoroso zběsile excentrické furioso.

Přítomnost vesnického společenství na scéně, stejně jako prokládání děje písničkami vyvolá vzpomínku na inscenaci Našich furiantů v režii Miroslava Macháčka. Škoda, že od něho Pitínský nepřevzal i precizně přečtené vztahy postav a čitelné deklarování toho, o čem a proč se Stroupežnického hra dneska vlastně hraje. Z jeho režie je patrné protiválečné téma akcentované v souvislosti s postavou Václavova bratra, na něhož upomíná i podtitul inscenace: "žalm za Josefa Dubského, padlého L.P 1866 v bitvě u Náchoda". Jenže toto téma je v Stroupežnického hře přece jen motivem okrajovým.

Nesourodá mozaika scén

Jak titul napovídá, jsou Naši furianti nejspíš hrou o furiantství. To se v Pitínského inscenaci daří postihnout skrze dvojici trumfujících se sedláků Buška (Miroslav Donutil) a Dubského (Jiří Štěpnička), mířících při sebemenším sporu hned židlí na sousedovu hlavu, i skrze energickou postavu výměnkáře Petra Dubského (Josef Vinklář). Jinak je nesourodou mozaikou tu lépe, tu hůře odvedených sólových výstupů, postrádajících jednotící tématický svorník.

Rozpačité pojetí postav

Co zde chybí nejvíce, je cit. Vysloužilce Bláhu neváže s ševcem Habršperkem chlapské přátelství - jak také, když Bláha Ondřeje Pavelky je permanentně ublíženým a samotářským vyděděncem, ožívajícím jen při vzpomínkách na prožité bitvy, a Habršperka hraje David Prachař tak, jakoby figuru spíš komentoval, než skutečně hrál. Opřen o zlacený portál, víc Prachař než Habršperk, komunikuje s diváky volně extemporovanými texty, ve svém živlu je v přidaných "předscénách". Škoda jen, že už jsme totéž viděli v Brechtově Dobrém člověku ze Sečuanu.

Větší citové zaujetí postrádá i Markýtka Jaromíry Mílové, cit se vytratil (spolu s humorem) i z expresívně ukřičených výstupů Šumbala (Alois Švehlík) a Šumbalky (Taťjana Medvecká), o Fialové (Hana Ševčíková) a krejčím Fialovi (Jan Hartl) ani nemluvě. A že by se tu hrálo o zraněné lidské cti? Pavelkův somnambulní Bláha je příliš odtažitě existenciální na to, aby šel přímočaře vojácky "na čest", jak se praví v Stroupežnického textu.

A tak z tříhodinové inscenace zůstávají smíšené pocity, v nichž se pamětníkům neodbytně dere do paměti Macháčkova výkladově konzistentní a citově zaujatá inscenace, mladší diváci se nejspíš spokojí s estrádně rozehraným představením, z něhož tu a tam zableskne poctivě vystavěná a s chutí zahraná figura, jako je Dubská Johanny Tesařové či hostinský Marek Václava Postráneckého. Na režiséra kalibru J. A. Pitínského je to ale trochu málo.

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti

Režie J. A. Pitínský, scéna Jan Hubínek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Petr Hromádka, dramaturgie Lenka Kolihová - Havlíková. Premiéra 17. 6. 2004 v Národním divadle Praha.