Článek
V roce 2012 přišla tehdy neznámá dvaadvacetiletá Novozélanďanka s debutem Vows a zaujala retro-futuristickým přístupem. Směska popu, jazzu, soulu a elektroniky připomínala průnik Adele a Björk. Už tehdy měla její muzika mnoho vrstev, vytvářela bohaté zvukové koláže a to pokračuje i na desce The Golden Echo.
Album si polétává v kosmických zvucích a zasněná nálada se nemění ani při častých změnách rytmů. Třeba Carolina, jeden z trošku průzračnějších tracků, se blíží období klasického soulu náladou i rytmem, jiné se částečně dotýkají trip-hopu, Madhouse zní jako starý Prince, Miracle je prostě líbivé funky a As You Are pianová balada s rozmáchlými smyčci. Při všech experimentech má deska stále ještě popovou podstatu, má jasné refrény a není artistní za každou cenu, není tedy nestravitelná pro průměrného člověka.
Použití mnoha syntezátorů neslouží k překrytí hlasu, který se kroutí v nečekaných kudrlinkách s pop-jazzovou rafinovaností a nabízí velký emoční rozsah. Eklektický přístup desky připomíná rozmáchlost soundtracku k filmovému dramatu ale neruší, protože chytrá produkce propojuje rozdílné tracky v docela poutavý celek - ne zcela nepodobný tomu, co dělá Kimbřina téměř geniální kolegyně Janelle Monáe.