Barokní malíř však touto Venuší s Kupidem dosáhl samého vrcholu umění. Existují sice provokativnější díla, ale Velázquezovo cudné pojetí je dráždivější. Když před ním stojíte v londýnské Národní galerii (NG), doufáte, že se neznámá dívka s proporcemi současných top modelek přece jen po chvíli otočí.

Diego Velázquez (1599–1660) – autoportrét

Diego Velázquez (1599–1660) – autoportrét

FOTO: Repro z knihy Gudiola Velázquez Odeon 1974

Dost bylo slov, ať mluví činy

V březnu 1914 šokovala kultivované Angličany zpráva, že na obraz Venuše zaútočila řeznickým nožem Mary Richardsonová, původem Kanaďanka. Atak popisovaly všechny noviny, seriózní i bulvární. Vše se sběhlo rychle. Pracovníci galerie věděli o možné hrozbě, Richardsonová však působila neškodně. Malá, drobná, ničím neprovokující šedá myš. Venuši si chvíli prohlížela, pak vyndala ukrytý nůž a začala do obrazu bušit hlava nehlava.

 Jediná fotografie zachycující pořezání Velázquezova obrazu v roce 1914, detail.

Jediná fotografie zachycující pořezání Velázquezova obrazu v roce 1914, detail

FOTO: PRÁVO – Peter Kováč z televizního dokumentu BBC

Nejprve se rozbilo sklo chránící malbu. Hlídač mylně nabyl dojmu, že někdo z vnějšku kamenem rozbil světlík, takže vůči ženě přímo nezasáhl, další strážce sice viděl, že to způsobila Richardsonová, ale uklouzl na leštěné podlaze. Pár vteřin stačilo, aby Mary uštědřila Venuši řadu citelných ran. Plátno zůstalo na mnoha místech potrháno.

Policie Richardsonovou na místě zatkla. Přiznala se, že patří k radikálnímu hnutí sufražetek, které bojovaly o získání volebního práva pro ženy. V Anglii vznikla už v 60. letech 19. století feministická organizace nazývaná National Society for Women’s Suffrage, kde slovo suffrage znamená volební hlas či hlasovací právo. Razantní veřejné akce se však objevily až ve chvíli, kdy v čele hnutí stanula Emmeline Pankhurstová, která v Manchesteru na podzim 1903 založila odnož Women’s Social and Political Union. Její heslo znělo: Dost bylo slov, ať mluví činy.

 Mary Richardsonová odváděná policií.

Mary Richardsonová odváděná policií

FOTO: PRÁVO – Peter Kováč z televizního dokumentu BBC

Řeznice Mary

Pankhurstová veřejně prohlašovala, že je legitimní útočit na majetek státu k dosažení politických záměrů hnutí – zejména volebního práva pro ženy. Cíle byly zvoleny tak, aby vyvolaly co největší zájem novinářů. Sufražetky vymlátily výlohy v centru Londýna, do poštovních schránek nalily inkoust, aby znehodnotily dopisy vhozené do nich. Dobové fotografie a filmové záznamy často Pankhurstovou ukazují, jak hrdě kráčí, obklopena houfem policistů, nebo je násilím odváděna z demonstrací. Žalář se stal jejím druhým domovem.

Richardsonová chtěla atakem na Venuši upozornit právě na to, jak stát jedná s Pankhurstovou. Policistům i žalobcům řekla, že záměrně zaútočila na obraz nejkrásnější ženy v dějinách mytologie, aby tak protestovala proti vládě, která ničí život paní Pankhurstové, která je ztělesněním nejušlechtilejšího charakteru moderní doby.

Novináři však útok na umění považovali za zvrhlost. Richardsonové se dostalo stejných epitet jako Jacku Rozparovači, nejčastěji ji nazývaly Řeznice Mary. Za pořezání Velázquezovy malby si odseděla šest měsíců, což byla nejvyšší možná sazba za poškození cizí věci.

Proč si vybrala právě Venuši?

Proč si ale Richardsonová vybrala právě tuto Venuši? První známé umístění obrazu je doloženo ve sbírce španělského aristokrata Gaspara Méndeza de Haro, markýze z Carpio, kterého v životě bavilo jen umění a ženy. Na začátku 19. století vlastnil obraz jiný zhýralec – Manuel Godoy, který v Madridu prakticky vládl za krále a ve svém soukromém kabinetu pozvaným návštěvníků ukazoval kromě Venuše i Goyovu Nahou a Oblečenou Maju. Po vpádu Napoleona a pádu Godoye se obraz dostal do Velké Británie.

Koupil ho šlechtic John Morritt za pouhých 500 liber a umístil ho do venkovského sídla Rokeby Park v severní Anglii. Venuše visela v knihovně vysoko nad krbem, aby ji mohli muži obdivovat a ženy měly prostor cudně sklopit zrak. Na začátku 20. století se rodina rozhodla, že skvostnou malbu prodá. Mezi anglickými milovníky umění vypukla panika. Co když akt koupí nějaký americký milionář?

Tak bylo rozhodnuto, že vznikne celonárodní sbírka na vykoupení díla, za které chtěli majitelé gigantickou sumu 45 tisíc liber. Venuše byla veřejně vystavována po celé Velké Británii a fond nazývaný National Art Collections Fund začal shromažďovat peníze. Ale v určenou dobu se nastřádala jen polovina sumy. Zlom nastal, když se o nákup začal zajímat král Edward VII., Velázqueze si přišel prohlédnout a po půl hodině se rozhodl, že fondu věnuje osm tisíc liber a pět tisíc přidal jako půjčku.

 Mary Richardsonová krátce před smrtí v televizním rozhovoru obhajovala i po letech svůj útok na Venuši jako správné rozhodnutí.

Mary Richardsonová krátce před smrtí v televizním rozhovoru obhajovala i po letech svůj útok na Venuši jako správné rozhodnutí.

FOTO: PRÁVO – Peter Kováč z televizního dokumentu BBC

Králova iniciativa rozhoupala i další váhající a akt byl zakoupen pro londýnskou Národní galerii. Pro Richardsonovou tak šlo o dílo, které v Anglii znal prakticky každý, a právě to potřebovala, aby její čin měl co největší ohlas. Krátce před smrtí (zemřela v listopadu 1961) ještě dodala, že k volbě ji přiměl také fakt, že muži chodí do Národní galerie jen proto, aby tam celé hodiny „očumuvali“ svlečenou ženu…

Útok na Venuši nebyl osamocený

Richardsonová nebyla jedinou a ani první sufražetkou, která v rámci politického boje zaútočila na umělecké dílo. Rok před atakem na Venuši se zvuk tříštícího se skla rozezněl i v Galerii umění v Manchesteru (Manchester Art Gallery). Místní noviny na jaře 1913 přinesly zprávu, že 3. dubna tři ženy krátce před zavírací dobou zaútočily na několik galerijních pokladů. Nikdo nebyl na něco takového vůbec připraven.

Sufražetky Liliana Forresterová, Annie Briggsová, Evelyn Manestová rozbily sklo, které chránilo 13 maleb. Pro útok si vybraly díla Prerafaelitů, Burne-Jonese, Millaise a Rossettiho. I jejich cílem bylo poukázat na trpký osud Pankhurstové, která byla o den dříve odsouzena ke třem letům vězení za podněcování ke žhářství.

Sufražetky musely uhradit nové zasklení obrazů (ve výši 85 liber) a opravu dvou poškozených pláten (za 25 liber). „Jsme politické oběti,“ prohlásily svorně u soudu. Annie byla osvobozená, protože jen hlídala, zatímco obě další aktérky šly do vězení, Lilian na tři měsíce a Evelyn na měsíc.

Po této akci byla v britských státních muzeích a galeriích značně zvýšena bezpečnostní opatření. Návštěvníkům se odebíraly deštníky, hole, tašky, běžné hlídače doplnili uniformovaní strážníci a tajní detektivové. Jak se ukázalo o rok později v Londýně, opatření byla k ničemu. Akce pokračovaly i po negativním ohlasu na čin Řeznice Mary.

Válka vše rozhodla

V archívech londýnské NG je zaznamenáno, že další útok sufražetek na umění se uskutečnil v květnu 1914 a byly tehdy ohroženy obrazy benátských malířů. Galerie na Trafalgarském náměstí byla poté tři měsíce zavřena. Vedení NG vůbec nevědělo, co dělat.

Akce skončily vypuknutím první světové války. Muži narukovali, ženy nastoupily na jejich místa, sufražetky šly dokonce v obětavosti příkladem. Volební právo bylo ve Velké Británii ženám nad třicet let přiznáno v roce 1918 a o deset let později byla věková hranice posunuta na 21 let.

Venuše byla zásluhou vynikajících restaurátorů opravena tak, že stopy po útoku nelze pouhým okem rozeznat. O tom se budou moci zájemci přesvědčit letos na podzim ve Vídni na výstavě malířské tvorby Velázqueze, kam má být nejslavnější akt v dějinách umění na několik měsíců zapůjčen.