Ztraceni v Mnichově podle Petra Zelenky

Jen herec Martin Myšička, hlavní postava právě natáčeného filmu Ztraceni v Mnichově, pod ní stál minulý týden se zakloněnou hlavou: „Prý mě vytáhnou až do šesti metrů. To jsem zvědav, jak mi tam bude.“

A zatímco scenárista a režisér filmu Petr Zelenka řídí stavbu balkónu, který bude zavěšen na plošině i s hercem, producent David Ondříček si pochvaluje:

„Jde to jako na drátkách. Máme před sebou poslední týden, a prakticky bez zpoždění, Petr je perfektně připravený. Počasí sice trochu zlobí, potřebovali bychom víc deště, ale on si s tím vždycky poradí. A když je třeba, pršíme do slunce.“

„Téma Mnichova mě dlouhodobě zajímá a po přečtení Mnichovského komplexu od historika Jana Tesaře jsem mu doslova propadl. Ale asi prvním impulzem k práci byl neúspěch Formanovy a Havlovy adaptace Mnichovského přízraku,“ říká Zelenka.

„Nepodařilo se jim ho zafinancovat, což mě u těchto dvou jmen překvapilo. Až později jsem pochopil proč. Z Mnichovské dohody se stal mýtus na úrovni Iliady a Odyssey, a nikoho už nezajímá, co se tam stalo doopravdy. Náš film tedy bude určitě kontroverzní, protože se zabýváme i tím, proč je ten mýtus tak populární. Ukazujeme, že bolestínství je nám tak nějak vlastní. V tom filmu jsou ale i jiné motivy, netřeba se bát politiky.“

Děj se odehrává v roce 2008 v Praze, kde se na pozvání ředitele Francouzského institutu ocitne Sir „P“, devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil Édouardu Daladierovi. Dodnes po něm opakuje některé důležité věty a prohlášení. Papouška za dramatických okolností unese novinář a na základě Daladierových citací rozpoutá mezinárodní skandál.

Druhou část filmu tvoří fiktivní film o filmu – padesátiminutový hraný dokument ze zákulisí natáčení, který má podobný osud jako Mnichov. Celkově se tedy film pohybuje na hranici politické satiry, fikce a filmu o filmu.

Najít představitele lidí je standardní režisérská práce. Zelenka obsadil vedle Martina Myšičky Marka Taclíka, Janu Plodkovou, Václava Neužila a také dva Francouze. Ředitele Francouzského institutu hraje kulturní diplomat Stanislas Pierret, který začínal svou kariéru v bývalém Československu a před rokem 1989 přispíval ke kontaktům českého disentu se zahraničím, tlumočníka Sira „P“ hraje Marcial Di Fonzo Bo (Pablo Picasso v Allenově Půlnoci v Paříži).

O poznání složitější bylo obsazení pernatého hrdiny. „Měli jsme tři papoušky. Nejdříve jsme asi tři roky jednali s chovateli jednoho, ale ti se pak během natáčení ukázali jako příliš zaujatí svým opeřeným kamarádem. Během tří let příprav nám pořád vykládali o tom, jak se papoušci chovají, starali se o jeho blaho tak, že bylo mnoho signálů, že natáčení nezvládnou. A pak ho také opravdu psychicky nezvládli. Moc se s tím papouškem ztotožnili, abych to řekl kulantně. Nakonec jsme dvě třetiny filmu natočili se dvěma jinými papoušky na střídačku. Jejich chovatelé byli skvělí.“

Novinář Martina Myšičky má pro spolupráci s papouškem velký handicap – trpí alergií na ptačí peří. Na Barrandově měl na očích velké černé brýle, které jsem považovala za „alergickou“ rekvizitu.

„Nemám alergii, ale zánět spojivek, a dostal jsem ho asi při holotropním dýchání, které mi mělo od té filmové alergie pomoci. Trochu se nám to natáčení prolíná se skutečností,“ dodal se smíchem Myšička a připustil, že práce ho baví, i když je někdy dost náročná. „Včetně toho papouška, který chodil jinam, než měl, kloval mě a snažil se ulétnout.“

Marek Taclík hraje jeho kolegu. „Jsem na rozdíl od něj bulvární novinář a mám i bulvární chování. Jsem povrchní, nezajímá mě podstata, ale jen senzace. Což je v médiích vlastně běžná věc,“ míní Taclík a k filmu dodává: „Když jsem dostal do ruky Petrův scénář, byl jsem tak nadšený, že jsem měl opravdu strach, že tu roli třeba nedostanu. I když je malá, je to kamarád hlavního hrdiny, jsem za ni moc rád, protože je to výborný scénář.“