V souvislosti s loňským životním jubileem jste říkala, že máte jedno z několika set období, kdy zase končíte. Můžeme doufat, že už to zase není pravda?

Končila jsem už několikrát a ono to nějak nejde. Zpívání je droga, a když na pódiu cítíte, že jsou posluchači s vámi, je to štěstí. Po sedmdesátce už nejde moc plánovat, ale s radostí přijmu všechno, co přijde.

Album O lásce je krásné. Bylo těžké vybrat z množství písní, které máte v repertoáru, právě tyhle balady?

Ano, bylo. Zůstalo tolik krásných písniček, které se na desku nevešly. Dovolila jsem si ten luxus, že jsem vybírala srdcem. Vznikla deska ne pro zábavu k vínečku, ale k zamyšlení a snění o lásce a o životě.

Prozradíte, čí nápad byl přejmenovat k vašemu jubileu soubor Husličky na CM Vlasty Grycové?

Můj nápad to nebyl. Neznám žádnou cimbálovou muziku, která má ženské jméno. S CM Vlasty Grycové, původně Husličky, už zpívám víc než deset let. V kapele hráli tenkrát většinou mladí středoškoláci. Od té doby jsem je naučila všechno, co umím. Doufám, že ať už s mým jménem, nebo bez něj budou straňanské písničky předávat dál.

Zpívala jste se starým Hradišťanem či s Brněnským orchestrem lidových nástrojů. Na které období vzpomínáte nejraději?

S Hradišťanem jsem prožila nejkrásnější roky svého života, vždyť jsem byla tak mladá. Když jsem s ním začínala zpívat, bylo mi sotva patnáct let. Měla jsem štěstí, že i můj manžel miloval muziku, hrál na housle a vždycky mě hodně podporoval. Brněnský orchestr lidových nástrojů byl krok do světa různých regionů za vedení vynikajících muzikantů. Rozhlasový mikrofon se mi stal nekompromisním učitelem a práce s profesionály mě naučila soustředění a přesnosti. Dnes si ráda zazpívám, když je o čem a také pro koho. Snažím se napojit na posluchače a podělit se s nimi.

Pracovala jste v hlavním zaměstnání jako malířka na sklo, což je také kumštýřská záležitost. Lze najít souvislost mezi malováním a zpíváním písniček?

Jako malířka skla jsem se musela držet dané předlohy, kterou si zákazník přál. Nešlo o umění. Ale při práci jsme si často zpívali a mnohé jsem se při tom naučila. Třeba od Slováků, kteří také pracovali ve sklárnách.

Ohrazujete se proti označení legenda. Ale kdo jiný už by měl být straňanskou pěveckou legendou?

Slovo legenda je dnes módní a nevím, jestli se užívá ve správném spojení. Je pravda, že znám spoustu straňanských písniček včetně nekonečně dlouhých balad. Jsem ráda, že se nám jich tolik dochovalo. Já jsem se je naučila od své maminky Alžběty Končitíkové. Naštěstí je dnes už většina písní zapsaných ve sbírkách pana Pavla Popelky. Teď jen, aby nezůstávaly na papíře a zpívaly se.