Článek
Rónovo estetické východisko tkví v moderních směrech, hodně čerpá z expresionismu, fauvismu, ale také abstrakce či impresionismu nebo kubismu. Na některých olejích můžeme dokonce vypátrat i prvky barokních náboženských děl. Ale všechny výše uvedené styly chápe tvůrce pouze jako volnou inspiraci. Nekopíruje, jde osobitou cestou temnoty a nechá se unášet děsivou krásou přízračné krajiny vlastního ega.
Když procházíte sály, do kterých kurátor nainstaloval Rónovy práce, připadáte si jako ve sci-fi surrealitě. Obklopují vás skulptury zmutovaných postmoderních monster. Polozvířat či pololidí, odcizených robotů z bronzu. Apokalyptických jezdců na bájných zvířatech. Vchod do jednoho sálu hlídá vyhublá šelma, připomínající egyptského šakala z podsvětí Anubise. Každá ze soch má v sobě zakódovanou vnitřní dynamiku, napjaté svaly a tělo připravené k útoku. Sochař tohoto dojmu dociluje nejen zvoleným materiálem-bronzem, ale také precizním řemeslným ztvárněním. Právě díky tomu figura vypadá doslova jako živá.
Malířovy oleje celkovou atmosféru prostoru ještě více akcentují. Každý z nich plní úlohu určité duchovní mapy, totemového symbolu i kultovního erbovního znaku. Procházíme jimi jako bránami do jiných světů, do ztracených rájů. Ale ty ráje nepřinášejí uvolnění a pozitivní energii, spíše nás pohlcují svou přízračnou zlověstností. Opuštěná města duchů, hořící obloha a tváře lidí tak děsivé, že by se za ně nemusel stydět ani Edvard Munch. To všechno nás naprosto stravuje a vtahuje někam dovnitř jako silný magnet.
Ale přesto z výstavy neodcházíme s pocitem deziluze. Ba naopak, ty práce vnitřně očišťují, zbavují nás duchovní špíny. Róna nám nabízí psychoterapii, která sice nejprve vyvolává pocity strachu, ale pak přichází uvolnění a nakonec katarze.
| Jaroslav Róna: Srdce temnoty |
|---|
| Galerie umění Karlovy Vary, do 7. září |