Co jste nejvíc?

Nedávno jsem s někým hovořil o tom, co bych dokázal ze seznamu svých aktivit vyřadit. Dospěl jsem k tomu, že nic. Pokud bych tedy měl odpovědět na vaši otázku, nejvíc jsem to, co právě dělám. Při koncertu své kapely Kofe-In jsem zpěvák, když připravuju výstavu, jsem kurátor.

Není složité sedět takříkajíc na několika židlích?

Vůbec ne, naopak mě to baví. Jsou ale momenty, kdy se cítím nedostatečně. S tak širokým záběrem mi občas nějaká informace nebo událost unikne, což mě mrzí. Snažím se totiž sledovat všechny scény, na nichž se pohybuju, a to domácí i zahraniční.

Přepínání mezi žánry mi problém nedělá. Všechno se to krásně propojuje. Lidé z oblasti výtvarného umění se přece stýkají a spolupracují s lidmi z hudební oblasti a podobně.

Co je dobré na tom být rockovým muzikantem?

Rockový muzikant si udržuje mladou duši. Neustále je ve styku s mladými lidmi, udržuje se ve střehu a zajímá se o nové věci i o konkurenci. Přijde mi, že muzikanti mívají mnohem více energie než jiní lidé. Tu energii pak předávají na svých koncertech.

Pro své skupiny Kofe-In a Munroe píšete texty. Současně jste autorem básní. Jsou to z vašeho pohledu významně odlišné disciplíny?

Určitě ano. Báseň musí umět udržet pozornost, přitom v porovnání s hudebním textem může být nepřehlednější a metaforičtější. Text musí mít minimálně vnitřní rytmus a musí se často podřídit tomu, aby se zpěvákovi dobře frázoval. V kapele Kofe-In ale nejsem výhradní textař. Nikdy jsem netrpěl tím, že bych nepřijal text od jiného autora. Pokud se s ním jako zpěvák dovedu ztotožnit a je pro mě uvěřitelný, vezmu ho bez výhrad.

FOTO: archív umělce

Na posledním albu skupiny Kofe-In je zhudebněna báseň Dívčí od Jiřího Ortena. Bylo pro vás jednoduché ji opatřit hudbou?

Od první chvíle se mi líbila. Je přirozená, má příběh a krásný jazyk. Později se ukázalo, že jsme schopni ji zasadit do hudby a vlastnosti, o nichž jsem mluvil, se nezmění. Není to ale pravidlo.

Dokonce si myslím, že zhudebnit některé básně je poměrně těžké. Básně starších autorů navíc mají archaický jazyk, kterým těžko oslovíte běžného teenagera nebo hudebního posluchače.

Pokud vím, existuje i hudební projekt, v němž recitujete své básně.

Kdysi dávno jsem dostal několik nabídek k tomu, abych, aniž jsem měl vydanou básnickou sbírku, absolvoval autorské čtení. Měl jsem z toho trochu strach, a protože jsem byl zvyklý mít za zády kapelu, domluvil jsem se s bratrem Petrem a kamarádem saxofonistou, aby mě doprovodili. První vystoupení jsme měli v roce 2003 v brněnské Huse na provázku v pořadu Mirka Kováříka.

Vystupujeme jenom tehdy, když nás někdo požádá. Je to pro nás příjemné, protože Hičhaikum Projekt, jak se jmenuje, má volnou formu a umožňuje nám na pódiu dělat cokoli.

Kluci si můžou střihnout desetiminutové sólo a nic se neděje, protože to v tu chvíli do té kompozice patří.

Při hudební produkci se, ať už jako zpěvák, či recitátor, můžete dostat do takzvaného rauše, kdy je prožitek pro umělce velmi intenzivní. Lze tak prožívat i autorská čtení?

Nemyslím si, že se při něm lze dostat do takového rauše, jako při zpěvu nebo recitaci s kapelou. Bývá při něm klid, publikum je pozorné a vždycky způsobně zatleská. Chybí tomu hlavně muzika, jež se ze všech uměleckých forem nejvíce váže na emoce. Žádný literární text to neumí zprostředkovat stejně, už vůbec ne v jednu chvíli.

Neumí to ani divadelní hra nebo výstava výtvarného umění. V hudbě proudí emoce nejrychleji a nejintenzivněji.

Vaše básně jsou velmi osobní. Nečiní vám problém se takto takříkajíc odhalovat?

V minulosti jsem s tím problém měl. Postupem času jsem si ale uvědomil, že tvůrci se mají odhalovat, mají zprostředkovávat své pocity, mají takoví být. Přiznám se však, že ty nejexplicitnější věci jsem nikdy nezveřejnil.

Takže nejste ještě tak docela přesvědčen o tom, že to tak má být...

Spíš to nebyl můj nápad. Každá básnická sbírka se připravuje s redaktorem. Ten můj mi několikrát řekl, že v některých básních jsem tak osobní, že by to sbírce neprospělo.

Je tu ale i právo autora vymýšlet si. Když napíšu báseň o patnáctileté holce, neznamená to, že jsem s ní spal. Využil jsem jenom možnosti vypointovat historku i za cenu toho, že budu fabulovat.

Používám to běžně, takže není možné se na všechny mé básně dívat jako na popis toho, jaký jsem.

Jak přijímáte kritiku?

Vždycky mě zajímá, z jaké pozice ten, kdo kritizuje, mluví. Pokud v tom nejsou osobní antipatie a týká se to jenom uměleckého díla, pak ji bez problémů přijmu. V dnešní době však spousta lidí zaměňuje vlastní názory za konečnou pravdu, s takovou kritikou mám problém.

Můj profesor na konzervatoři mi vždycky říkal, že pokud se bojím kritiky, nemám na scénu vůbec lézt. Vždycky se totiž najde někdo, komu se to nebude líbit. V lepším případě je jeho kritika konstruktivní, v horším mě pošle do háje.

Proč jste spoluzaložil nakladatelství Perplex?

Založili jsme ho v roce 2006 s kamarády Danem Jedličkou a Martinem Kubíkem na výletě v Adršpašských skalách. Řekli jsme si tam, že založíme nakladatelství, které bude vydávat kvalitní básnické sbírky s dobrou grafikou i obálkou a vždy v pevné vazbě. Jsme letití přátelé a o tom, koho vydáme, rozhodujeme vždy jen my tři, nikdo jiný.

Básnické sbírky se u nás moc neprodávají. Jak se vám vůbec daří?

V podstatě si nemůžeme stěžovat. Nakladatelství nás neživí. Je to zábava, kterou děláme svědomitě a odpovědně. Knížky prodáváme s minimální marží a daří se nám je prodávat v počtu několika stovek.

Jak jste se stal kurátorem výstav?

Ke všemu, co dělám, jsem došel postupně a přirozeně. Na gymnáziu a vysoké škole jsem organizoval autorská čtení, výstavy i koncerty. Potom jsem dostal nabídku stát se asistentem ředitele Domu umění v Opavě. Přijal jsem ji a odtud jsem se pomalu dostal k dalším výstavám.

Ty první jsem neorganizoval, spíše jsem jenom pomáhal. Poslouchal jsem lidi, kteří to měli na starost, učil jsem se a postupně jsem to, co jsem se od nich naučil, uvedl do vlastní praxe.

Jak definujete umění?

Pro mě musí být přitažlivé, sexy, zábavné, překvapující, současně musí provokovat a nutit k přemýšlení. Nemusí to být vždy nutně spojené, ale něco z toho v tom být musí.

Prostě musí obsahovat něco, co člověka vytrhne z každodenní rutiny a zprostředkuje ti zážitek nebo nějaký druh emoce.