Na scéně jste už od roku 1996. Jaké byly vaše začátky?

Mysleli jsme to s muzikou už tenkrát vážně, i když nám bylo šestnáct sedmnáct let. Nikdo ale nevěděl, jak to dopadne a co bude dál. Byli jsme v tom trochu naivní. Po dvou letech jsme nahráli první demosnímek, který se jmenuje Nečum, a když jsme ho přivezli domů a poslechli si ho, dostali jsme chuť pokračovat a zlepšovat se. Pochopili jsme, že by to mohlo být zajímavé, tím spíš, když vyměníme bubeníka, který na to tehdy neměl. Udělali jsme to a jelo se dál.

Byli jste od začátku punkrocková kapela. Vyvíjela se nějak vaše hudba?

V podstatě jsme se celou dobu snažili punk rock neopustit, ale věřím, že jsme se interpretačně vyvíjeli a zdokonalovali. Asi největší změna nastala v poslední době. I s ohledem na přibývající věk jsme pochopili, že v punku není potřeba hrát všechno rychle, že lze hrát i pomaleji a pořádně.

Co konkrétně vás na punk rocku přitahuje?

Líbí se mi jeho energie. Máme ji v sobě nahromaděnou a prostřednictvím svých skladeb ji vypouštíme ven. A také mě baví, že punk rock není až tak vážný.

V punkových textech se historicky objevovaly sociální a politické postoje. Vy jste si tím obdobím také prošli. Bylo to pro vás důležité?

Protestsongů ve svém repertoáru sice pár máme, ale nejsou pro nás až tak důležité. Když nám bylo osmnáct, stáli jsme proti policistům, armádě nebo politikům. Vždycky v tom ale byla i legrace, o kterou nám šlo možná víc než o ten protest. Dnes už žádné zásadní protestsongy neskládáme, i když se v písničkách samozřejmě zabýváme tím, co se kolem nás děje. V punku je to přirozené.

Na vaší nové desce je písnička Bubudorf. O čem je?

O Strašicích, městě, ze kterého pocházíme. Je to taková legrace, u nás se namísto Strašice, což je od slova strašit, říká Bubudorf. Nevím, kdo to vymyslel, ale myslím si, že to přinesla naše generace.

Čím je charakteristické nové album?

Je odrazem toho, co v nás jako muzikantech momentálně je. Písničky byly složené a nahrané za tři čtvrtě roku. Předešlá alba byla souhrnem skladeb, které jsme nasbírali za období nějakých tří let, což nedávalo spolehlivý obraz o tom, jak to s kapelou je.

Navíc jsme nové album nahrávali docela v klidu, protože náš baskytarista Milan Hejduk bydlí ve Strašicích dva baráky vedle mě. Scházeli jsme se u něho, dali jsme si pivko a do jedné hodiny ráno jsme hráli a jamovali. Při tom vznikly nápady na písničky. Bylo to bez stresu, v klidu a pohodě. Dříve jsme se scházeli ve zkušebně v týdnu po práci, měli jsme na to hodinu a půl a museli jsme něco složit a pak to ještě zahrát.

Skupina Sex Deviants existuje již bezmála dvacet let.

Skupina Sex Deviants existuje již bezmála dvacet let.

FOTO: archív kapely

Co pro vás po osmnácti letech existence kapela Sex Deviants znamená?

Zezačátku pro mě byla všechno. Jejímu chodu jsem podřídil celý svůj život, dokonce jsem si hledal takovou práci, abych se jí mohl věnovat. Když jsem měl narukovat na vojnu, udělal jsem všechno pro to, aby to bylo do Rokycan, tedy co nejblíže Strašicím. Postupně to trochu vyprchalo, kapela šla do pozadí, přišly jiné priority – děti, rodina. Protože jsem to tak neměl jenom já, proběhla před dvěma lety v kapele krize. Skoro jsme se rozpadli. Překonali jsme to ale a řekl bych, že nás to teď zase dost baví.

Mimochodem, spousta kapel, se kterými jsme začínali, už neexistuje. Nevím, jak jsme to dokázali, že jsme přestáli takovou dobu, ale jsem za to rád.

Měli jste někdy problémy kvůli názvu?

Vznikl nevinně a jako puberťákům nám připadal vtipný. Kdybych ale mohl vrátit čas, asi bych to přehodnotil. Občas nás pak trochu brzdil. Když byly v Rokycanech povodně, dělal se na náměstí charitativní festiválek. Byla na něm nějaká moderátorka z televize, která s námi kvůli názvu odmítla dělat rozhovor. Jindy, shodou okolností zase v Rokycanech, si někdo z vedení města vymínil, že na jejich akci hrát můžeme, ale na plakátech bude náš název uveden obráceně.