Článek
Který moment považujete za začátek své hudební kariéry?
V roce 1964 jsem založila první vlastní kapelu se sestrou a přáteli. Rovnou jsme začali pracovat. Hned jsme složili pár písniček a začali koncertovat.
Letos jste tedy na scéně padesát let. Začínala jste v době nástupu rock’n’rollu. Jak na šedesátá léta vzpomínáte?
Byla to doba invaze britských a amerických kapel. Kromě toho to bylo období hippies a Janis Joplinové, Otise Reddinga nebo třeba The Doors. Já žila v Detroitu a v té době jsme hráli písničky všech těch hvězd. Nebyli jsme ještě slavní, a když začínáte a nemáte zatím vlastní hity, je nejlepší hrát písničky jiných.
Během těch let jsem si s mnoha slavnými lidmi zahrála. Hráli jsme například s Bobem Seegerem, Alicem Cooperem nebo Iggym Popem. Se všemi těmito lidmi jsem měla příležitost spolupracovat, ještě než jsem sama uspěla, protože jsme se v té době sešli v Detroitu.
Jak padesát let na scéně oslavíte?
Děje se toho hodně. S BBC Radio 2 připravuji One Woman Show, v níž nejen zpívám, ale i vyprávím o svém životě. Bude se vysílat v září. Nedávno jsem koncertovala na severu Evropy, chystám se k vám, v říjnu budu vystupovat v Africe a na konci roku pojedu do Ameriky.
Na začátku příštího roku absolvuji velké turné v Austrálii. Bude to mé první takzvaně závěrečné turné. Na příští rok se také chystám hrát na britských festivalech. Další věc, na kterou se velmi těším, je kolekce čtyř desek, která vyjde v říjnu.
Jaké písničky na ní budou?
Bude to průřez mou tvorbou od roku 1964 do dneška. Mike Chapman mi napsal nový singl The Girl from Detroit City, který vyjde v září. Ta holka z Detroitu jsem já, a proto se tak jmenuje celá kompilace. Bude to pěkná kolekce, věnovala jsem jí mnoho práce.
Turné v Austrálii má být vaše poslední na tomto kontinentu. Chystáte se na konec hudební kariéry?
Ještě nejsem připravená skončit. Ne. Ale v Austrálii jsem už absolvovala třicet turné. Je s tím spojena spousta cestování. Myslím, že je to krásná příležitost oslavit svých padesát let v hudebním průmyslu a udělat tam své první poslední turné. Zdálo se mi vhodné to udělat, ale neznamená to, že se chystám skončit úplně.
Je pravda, že jste v šedesátých letech vystupovala ve Vietnamu?
Během tamější války jsme měli ve Vietnamu hrát a zabavit vojáky. Na cestě jsme měli mezipřistání na ostrově Guam, který je cestou z Havaje, a když jsme tam čekali na let do Vietnamu, zjistili jsme, že klub, ve kterém jsme měli hrát, byl vybombardován. Díky bohu, že jsme tam tehdy nebyli. Proto jsme zůstali na Guamu a hráli pro vojáky, kteří byli tam. Navštívili jsme i nemocnici a snažili se udělat radost zraněným. Takže pravda je, že jsem ve Vietnamu vystupovat měla, ale nakonec to dopadlo trochu jinak.
Jela byste zahrát vojákům do válečné zóny i dnes?
Jednoznačně. To je to nejmenší, co pro ně můžete udělat.
Které období ze své kariéry považujete za nejlepší?
Největší zábava je to teď. Můžu si vybírat práci a necítím při tom žádný tlak, protože už mám své jméno a nemusím nic dokazovat. To mě baví, můžu si to v klidu užívat.
Co byste dělala, kdybyste nebyla hudebnicí?
Jsem celou duší umělec. Miluji hraní, malovaní, zpěv. Baví mě práce v rádiu i televizi, příští rok budu vydávat sbírku básní. Takže myslím, že ať by to bylo cokoli, neopustila bych umění. Leda bych byla psychiatr nebo právník zločinců. To mě vždy zajímalo.
V Praze jste poprvé vystupovala již v roce 1979, tedy za vlády komunistů u nás. Pamatujete si na to?
Pamatuji, bylo to báječné. A nevzpomínám si, že by mě komunisti nějak omezovali. Pro místní lidi nebo návštěvníky koncertu to bylo jistě jiné, ale myslím, že na své hosty byli docela hodní. Alespoň na mě. Ale nejsem, a ani tehdy jsem se necítila být nijak politicky angažovaná. Jenom bavím lidi.